Je to jen vítr

Film ohrozenie. Zvieravo nepríjemne navodzujúci pohľadmi od chrbta pocit náhleho útoku zozadu. Z neznáma a nevedno z akých kritérií výberu obetí. Alebo útoku až príliš dobre známeho, príčinne skoncentrovaného z náhodných poznámok, drobných naschválov, prístupu polície k Cigáňom, reakcií rozdrapených nacenganých čiernoolivových mastigúľ a miestami ich extrémne mám na salámovského životného štýlu v objatí závislostí. Na ktorý dopláca celá komunita. Pretože väčšine sa inakosť búrajúca spoločnosťou naordinované limity štátnych rozkazov: "Pracuj! Si náš!" vždy bridí a odpudzuje ich - preto s mlčiacou úľavou prijíma silné čistiace prostriedky. (12.11.2012)

Nemám rád angažované filmy a gypsi-movies mi strašně zprotivil Kusturica, takže mé očekávání (když jsem film pustil a zjistil, o čem to pravděpodobně bude), bylo rozdrceno zhrozením. Ale - jak to tak občas při těch vzácných a výjimečných chvílích bývá - stal se pravý opak a já byl čím dál nadšenější. Chudoba a problémy sociálně slabých vrstev v Maďarsku, jasně. "Hodná" cikánská rodina, jako opak běžného předsudku, jasně. Mohlo by to být o čemkoliv, to je jedno. Co mě ovšem dostalo, když jsem nad tím filmem po skončení uvažoval, byl způsob jakým je natočen a je to myslím ten způsob, který se nyní tolik diskutuje jako inovativní a revoluční u Saulova syna, tedy kamera stále fixovaná na postavu, držící se jí a vyprávějící o její intimní blízkosti. U Saulova syna se to má týkat jednoho člověka, tady je to rozděleno mezi tři postavy rodiny. Intimní blízkost, přímý dotek s realitou, tři postavy a jeden den. Pro mě něco naprosto úžasného. (15.03.2016)

Výjimečný film. Nenazýval bych jeho realismus lyrickým, protože hlavní účinek kamery, která se pevně drží členů jedné cikánské rodiny, je zesílená identifikace s protagonisty - což vzhledem k tématu může na některé lidi působit, třeba i podvědomě, zneklidňujícím dojmem. Napětí je zde budováno mistrně, takřka celý třetí akt podbarvuje téměř neslyšitelný ambientní ruch - takový tlumený hukot, který možná nepostřehnete a budete ho vnímat jen tak mimochodem, ale svoji funkci plní dokonale. Navíc, jakmile tahle zvuková stopa ztichne, ten naprostý klid najednou působí až děsivě a vy víte, že konečně půjde do tuhého. Fliegauf vás ale stejně ještě nechá chvíli vycukat. Bylo by možné vést debatu o tom, do jaké pozice vlastně film staví svého diváka. Na jednu stranu, jak už jsem napsal výše, jsme v těsném spojení s hrdiny-Romy, na stranu druhou se tu v podstatě vůbec neobjevují postavy rasistů - pouze v náznacích, kdy cikánského chlapce zřejmě sleduje černé auto se zatmavenými skly. Takže když my - diváci sedíme ve ztmaveném kinosále a sledujeme film a postavy v něm, které si našeho pohledu nejsou vědomy, nejsme v tu chvíli právě přirovnáváni k neviděným osobám v autě? Tohle pnutí mezi identifikací s cikány/oběťmi a implicitním obviněním diváků ze všeobecně rozšířené xenofobie mi přijde jako nejzajímavější aspekt filmu, který skutečně patří mezi to nejlepší, co se u nás zatím letos objevilo v kinech/na festivalech. (27.07.2012)

Scénáři nelze příliš vytknout, ale samotné zpracování lze jen těžko pochválit. Na mnoha místech se z filmu stává rozhlasová hra, někdy i s porouchaným vysílačem. Dívat se na tmu tmoucí mne nebaví. Dívat se na tmu tmoucí a poslouchat k tomu ticho tichoucí mne štve. Netuším, zda to byl umělecký záměr, nebo technická chyba, v každém případě to bylo nesnesitelné. (27.01.2014)

U tématu a obsahu není o čem debatovat, tam je to za jasných pět. Přímá jízdenka na rubovou stranu naší současnosti, expres a bez přestupů; tentýž pocit, jako když jsme se na gymnaziálním výletě do Vysokých Tater někdy v 80. letech octli u jejich osady-ghetta (takhle v téhle době na tomhle konci světa žijí lidé? – tenkrát šok z toho zjištění, dnes už „jen“ trvalé mrazení z toho vědomí) a pak s partou odtamtud chvíli čutali do mičudy (vždyť jsou to kluci jako my, jak se octli oni tam a my tady?). Mnoho bodů za neidealizování a neromantizování stavu věcí (viz též mi_X_oův komentář), za to, že koukáme na skutečné lidi a ne chodící stereotypy à la Marian. — Co se týká formy, „kontaktní“ (= neustále nalepená v rozkývaných polodetailech na záda toho či onoho hlavního protagonisty) ruční kamera mi připadá občas přece jen zbytečně únavná (i když vím, kam tím básník mířil, a uznávám, že účelu bylo dosaženo); ze začátku mě navíc rušily dialogy v přece jen ne úplně přesvědčivém nehereckém podání (ale zase – s uplývajícím časem slov chytře ubývá a moje námitka se stává irelevantní). Naopak potěšil vymazlený zvuk odvádějící spoustu nevtíravé práce s podvědomím diváka; takový cit pro míru a načasování věcí typu bzučení much nebo osamělé údery na cimbál – na pomezí hudby a zvukové atmosféry – se málokdy slyší. Takže tam těch pět nakonec nejspíš vrazím. (10.02.2016)