Princezna se zlatou hvězdou

Fričovi se povedlo natočit rudou agitku jako pohádku, která bude okouzlovat i po padesáti letech. Jinak je to klasika, kterou mezi evergreeny nedotáhla vzletně přehrávající princezna s mladým poněkud melancholickým králem, ale především humor a vedlejší postavy, které je obklopují. Ať už je to Neumannův kuchař se svými vařečkami, Vinklářův kuchtík Janek, Růžek jako nezapomenutelný Kazisvět VI, Effa jako pobočník, Smolíkův starý král nebo Kohoutův kancléř, neustále škodolibě deptající kuchaře. (29.05.2011)

Ráj toho opravdu blaženého dětství - to je svět jedné z pohádek v tomto ohledu stále nedoceňované Boženy Němcové a v tomto žánru ne příliš předpokládatelného Martina Friče. Idyla, která je silnější než skutečnost, svět, v němž se lidé mají opravdu beze zbytku až andělsky navzájem rádi. Lze to zpochybňovat, lze s tím polemizovat, ale nedokáže to změnit nic na tom, že Marie Kysilková je opravdu půvabnou princeznou a princ Radovan rázným budoucím králem. Za zmínku stojí i letmé setkání dvou slavných babiček našeho filmu: Jarmily Kurandové a už opravdu stařičké nezapomenutelné Terezie Brzkové. Plechová kavalérie krále Kazisvěta je naopak zosobněním lidského papundeklu se vším všudy. PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU reprezentuje ve vrcholné a stěží překonatelné úrovni vrchol někdejších starých pohádek z nejrůznějších starých kalendářů, zežloutlých čítanek z ještě předminulého století i prvních edic dětských knih, které tak stačily zfousovatět přes těch sto let, jak je znaly ještě naše babičky a pradědové ve svém dětství. Tuto idylu však zdobí navíc skutečný cit a opravdová líbeznost mravu i citu. Můžeme se tomu smát, ale neměli bychom tím pohrdat nebo to přehlížet. V naší době vypjatého hulvátství a hodnotového nihilismu a cynismu je takto pojatá čítankovost pohlazením na duši. Pohlazením, které hladí. Hlazením, které posiluje. A sílí. (17.12.2007)

Navzdory budovatelské mánii pětiletek let 50., natočil Martin Frič velmi příjemnou a originální pohádku, která se stala jednou z nejvíce reprízovaných a dodnes je pravidelnou součástí vánočního programu českých televizí. Jedinečnost pohádky je dána jednoznačně formou. Veršované dialogy, písně, parádní intonace mluveného slova. Na pohádku má film překvapivě deprimující atmosféru. Je to dáno strachem z Kazisvěta, životem princezny ve vyhnanství a také prostředím. Jde jednoznačně o interiérovou záležitost, která působí s křiklavým obarvením poněkud nepřirozeně a uměle. Navíc samotný princ Radovan působí smutným, tápajícím dojmem. Pepíček Zíma se mi v této roli nelíbí. Je příliš dobrý a působí trochu dojmem ňoumy. Situaci zachraňují optimističtí sluhové a zejména šéfkuchař v podání skvělého Stanislava Neumanna. Nakonec se vše v dobré obrátí. Lada odhalí svou totožnost, Radovan procitne z letargie a Kazisvět dostane na zadek. Jak se říká. Konec dobrý, všechno dobré. 81% (31.08.2011)

Chlieb a hry. Chleba bolo aj na konci päťdesiatych rokov málo, tak bolo treba viac hier. A rozprávky sa k tomu hodia najlepšie. Návod je jednoduchý: Vezme sa rozprávka od Boženy Němcovej a nechá sa napospas kultpropčikom, ideológom, cenzorom a celej tej cháske, ktorá chráni pospolitý ľud pred škodlivými vplyvmi. Tí prešpikujú rozprávku ideovými symbolmi a všetko zjednodušia tak, aby aj malé dieťa poznalo, odkiaľ prichádza dobro a odkiaľ zlo. Vyberú sa vhodní herci, text sa zveršuje, doplnia sa spevy a tance a je z toho "legenda". Výsledkom je, že viacerí dospelí si dodnes vybavujú pri spomienke na film príjemné pocity, ktoré jeho sledovanie v detstve sprevádzali. Bolševici dobre vedeli, že vymývať mozog je potrebné už od najútlejšieho detstva. (21.01.2021)

V rámci české, potažmo československé pohádkové tvorbě se jedná o vysoký nadprůměr, jež je nedílnou součástí každých Vánoc. Je to totiž nádherně staromilská veršovaná záležitost, jaká se dnes již bohužel netočí. Skvělá práce! „To vám, milý princi, nemohu a nesmím říci. Myslete si, že jsem třeba u vás v zámku služebnicí.“ (24.12.2019)