Hunger Games: Vražedná pomsta

Dvou a půl hodinová délka mě šíleně děsila…a taky oprávněně. Prvních třicet minut ubíhalo tak strašně pomalu, až jsem si myslel, že u filmu nevydržím a normálně se na něj vykašlu. Pořád jsem si ale říkal, že se to tak nějak zvedne a začne mě to bavit, což se nakonec naštěstí i stalo. Jakmile se totiž Catniss dostala do další arény, začala ta pravá zábava. Možná ještě zábavnější, než v prvním díle. V tu chvíli mi zbylé necelé dvě hodiny utekly neuvěřitelnou rychlostí a náhle se z filmu stal vyslovený miláček a milovník davů. O to více jsem se ale začal bát závěrečného dvoudílu, protože prozatím to jediné, co mě na Hunger Games bavilo, byly samotné boje v uzavřených arénách. Všechno kolem, od politiky počínaje, přes válku konče, pak šlo totálně mimo mě. (22.06.2015)

K předchozímu dílu jsem se vyjádřil v tom smyslu, že je to jen jedna opulentní vykrádačka. Druhý díl, chce zřejmě dát jasně najevo, že to žádná vykrádačka není, že si tvůrci za tím stojí a tak pro jistotu vykradli už jen sami sebe. Jinými slovy, druhý díl nepřináší nic nového, naopak, jen sleduje šablonu prvního dílu. Samozřejmě, děj se nám trochu posunul. Velmi pomalu. Asi jako v Tvajlajtu, kde třetí díl trval snad pět hodin a šlo jen o to, říct, že Edwa zbouchnul Belu. Tady šli ještě dál a řekli nám, že vítězka prvního dílu je hrozně, ale opravdu hrozně, naštvaná na prezidenta Snowa. Film je z poloviny jen žvanění o tom co je a co není, případně, co by mohlo být, druhá půlka nás vrací zpět do hry zvané katniss. Kdo si chce jít zahrát katniss, ať si nebere pálku, ale raketu, ta holka je prostě nezničitelná. Nástrahy jsou efektnější, tedy je to sledovatelnější, ale ten kýbl nudy předtím to opět sráží na dvě hvězdy. (24.01.2014)

Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi. (10.09.2015)

Tak jsou z toho další útrapy tvajlajtovité pubiny, která neví, jakého sokolíka si má vlastně pustit přes pysky, co? No, alespoň nevypadá jako Stewartová, tedy jako špatně zmuchlaná prdel. Děj se nám stále halí do jakéhos-takéhos skajfaj hávu, sice jednoduchého, přesto však přivožralému Kuldíkovi docela postačujícího. Malinko to dospělo, stále v tom je Vůdy a Jenny bych zatahal za cůpek, takže pokračujme ve hvězdném triplení. (25.03.2014)

Déjà vu. Dvojka kopíruje první díl (a vykrádá o hodně krvavější Battle Royale), jen s tím rozdílem, že dětská vybíjená už nokoho neba, tak teď ať se pobaví dospěláci. Budiž, na Jeffrey Wrighta, Amandu Plummer nebo na tvůrce této hry (dirigujícího zde svůj poslední mač) Philipa Seymour Hoffmana se kouká rozhodně líp než na ty uřvané caparty. Jen je mi záhadou, kam se poděl konec .. (05.04.2014)