Grandhotel Budapešť

V rámci Andersonových nostalgických a groteskních retro světů je tento sice nejdoslovnější a nejkřiklavější, ale zároveň představuje (možná až příliš) konkrétní vyznání nejen jeho vlastním hrdinům, ale autorovi samotnému. "To be frank, I think his world had vanished long before he ever entered it. But, I will say, he certainly sustained the illusion with a marvelous grace." (26.07.2014)

Ale jo. Nejsem nadšen, ale pořád to se mnou Wes umí. Jeho Život pod vodou je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, Budapešť co do podvratnosti a kašlání na "normálnost" stojí hned za ním, ale vlastně už je to moc trademarkové, aby si to zachovalo tu pravou sílu, čímž to trochu ztrácí význam. A především mi chyběly stejně silné emoce, které si s Wesem prostě spojuju. Jeho minulé filmy jsou hravé, aby zakryly kruté jádro - mám pocit, že tady už jde jenom o hraní pro hraní. (27.02.2014)

Jeden z nejspecifičtějších tvůrců současnosti dotahuje vlastní trademarky k dokonalosti. Bezchybný koktejl absurdity, teatrálnosti, hravosti, epického obsazení a pečlivě přepálené choreografie, díky níž nevěříte ani uklízečce koště a přesto celý obraz milujete. Ve světě Wese Andersona je všechno rekvizitami, z nichž žádná nesmí ležet ladem a nedejbože, aby některá byla normální. Náhlé záběry detailů a absurdních dekorací jsou tradičně doplňovány horizontálním/vertikálním posuvem záběru - kamera všeobecně odvádí fantastickou/fantaskní práci, byť její úspěch závisí na práci ostatních (a jejich zase na kameře), protože tu je jednoduše provázáno všechno se vším. Co scéna, to skvost. Formálně jedinečné dílo, vtipné a poutavé v každé své složce. Pátá hvězda na spadnutí... snad časem. (11.02.2015)

To, co Fiennes předvedl v Grandhotelu Budapešť Ralph Fiennes, je paráda s velkým P a jeho concierge boss, jehož by Bohumil Hrabal označil za největšího pábitele, prostě nemá chybu. Ať už uspokojuje bohaté paničky ubytované v „jeho“ hotelu, nadává šéfovi za najmutí pikolíka bez konzultace nebo dělá kázaní personálu při večeři, budete na něm viset pohledem od začátku do konce. Není to nejlepší Wes Anderson, ale ten film znám nazpaměť. (25.02.2024)

Wes už nám pomalu začíná inscenovat sám sebe a tak Grandhotel Budapešť je především nekonečné defilé jeho nezaměnitelného rukopisu, které už se postupně přetavuje do výnosného trademarku. Atrakce střídá atrakci, a tak není čas některé scény a postavy nechat nadechnout a pořádně doznít. Byla to natolik zběsilá jízda po starém dobrém lunaparku, že dá docela zabrat se na film pořádně naladit. Zato se však Wesovi nedá upřít vypravěčský talent a atmosféra předválečné Evropy - navoněné, zásadité a na prahu války vyšinutých maniaků. A zato upřímný dík. Ale příště ať si radši znovu uvede své předešlé filmy, než abych zas za dva roky chodil na v kostce to samé. (18.03.2014)