Grandhotel Budapešť

Tohle bylo tak zvláštní a jiné, až to bylo zajímavé a milé. Od filmu jsem nečekal nic a sledoval jsem ho s velkou zvědavostí, přičemž přiznávám, že nebýt tolika nominací na Oscary, tak bych si ho i možná nechal ujít. Nicméně svým pojetím, příběhem i odlišností mě dokázal zaujmout natolik, že mi s ním čas utekl hodně rychle. Připadlo mi, jak kdybych sledoval příběh z nějakého jiného světa, kde jsou postavy oproštěny od běžných lidských povahových rysů, kde mohou budovy vyrůstat na těch nejvíce netypických místech, kde je prostě téměř vše jiné, než jak to znám nebo si představuji. Ani jsem během filmu nepobíral všechna ta slavná herecká jména, teprve při závěrečných titulcích jsem zíral, kolik známých herců tam účinkovalo, a já byl přitom během filmu schopen poznat asi jen tři z nich. Prostě film je pro mě hodně netypickým zážitkem a zase jsem si díky němu jednou o něco rozšířil filmové obzory. Po všech směrech to prostě stálo za to a jsem rád, že jsem si nakonec k tomuto zvláštně barevnému dílku tu cestu našel. Je to za čtyři hvězdy. (16.02.2015)

Může být film absurdní, vtipný, barevný a originální ve stejný čas? Ano, Grand Hotel Budapest je toho skvělým důkazem. Plusem je určitě velmi netradiční vizuál, spousta černého humoru, příjemné herecké obsazení a poutavá forma vyprávění, která drží diváka v pozoru. Highlightem filmu mi přišel útěk z vězení. Zábava pro celou rodinu. 75% (06.06.2014)

Wes už nám pomalu začíná inscenovat sám sebe a tak Grandhotel Budapešť je především nekonečné defilé jeho nezaměnitelného rukopisu, které už se postupně přetavuje do výnosného trademarku. Atrakce střídá atrakci, a tak není čas některé scény a postavy nechat nadechnout a pořádně doznít. Byla to natolik zběsilá jízda po starém dobrém lunaparku, že dá docela zabrat se na film pořádně naladit. Zato se však Wesovi nedá upřít vypravěčský talent a atmosféra předválečné Evropy - navoněné, zásadité a na prahu války vyšinutých maniaků. A zato upřímný dík. Ale příště ať si radši znovu uvede své předešlé filmy, než abych zas za dva roky chodil na v kostce to samé. (18.03.2014)

Wes je original hračička u kterýho nikdy nepřestanu obdivovat schopnost vyprávět a rozesmívat obrazem. Ze začátku jsem měl trošku problém spokojeně vegetovat v dalším Wesově specifickým minisvětě, ale s každou přibývající minutou jsem byl s tímhle světem víc a víc spokojenej až se stalo to, co je u Wese už tradicí, nechtělo se mě tuhle hravě absurdní zábavnou genialitku opouštět. (13.03.2014)

Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter (14.03.2014)