Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Ralph Fiennes, F. Murray Abraham, Mathieu Amalric, Adrien Brody, Willem Dafoe, Jeff Goldblum, Harvey Keitel, Jude Law, Bill Murray, Edward Norton (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Pan Gustave (Ralph Fiennes) je legendou mezi hotelovými zaměstnanci. V bezčasí mezi dvěma světovými válkami, v bohem zapomenuté zemi, kde toho nepříliš funguje, je luxusní Grandhotel Budapešť oázou spolehlivosti, již zosobňuje právě tento šéf hotelového personálu. Přání svých hostů plní pan Gustave, ještě než jsou vyřčena, a většinu z nich navíc zcela nezištně miluje, a to i ve fyzickém slova smyslu. Když mu jedna taková vděčná zákaznice odkáže mimořádně vzácný obraz a vzápětí navěky zavře oči (ne zcela dobrovolně), nejenže náhle závratně zbohatne, ale navíc se stane trnem v oku naštvaných pozůstalých, terčem nájemného vraha a hračkou v rukou místní policie. Ve všech těchto nevděčných rolích mu pomáhá obstát jeho osobní šarm a mladý pikolík Zero Moustafa (Tony Revolori), z něhož chce vychovat svého nástupce. (Cinemart)
(více)Videa (15)
Recenze (1 438)
„Požadavky byly vždy stejné. Musely být bohaté, staré, nejisté, marnivé, povrchní, blond a chtivé.“ – „Proč blond?“ – „Protože všechny byly.“ Konečně! Před projekcí jsem si říkal, že pokud to nevyjde ani tentokrát, Wes u mě asi zůstane navždy nedoceněn. Jenže ono to vyšlo a i já alespoň jednou spatřil záblesk geniality mnohými obdivovaného režiséra. Proč? Nebudu pořád dokola vypisovat všechny ty silné stránky Andersonových filmů, nicméně zde byly všechny tak nějak „vymazlenější“. Pravda, dlouho mě snímek nedokázal zcela pohltit, tak jak to obvykle s Wesovými filmy mívám, jenže nakonec se právě tenhle stal výjimkou, sice si mě získával pomalu, ale jistě. Definitivně mě pak dostal směrem k závěru. Nevím, jestli tomu ve výsledku nejvíc pomohl pro mě osobně zajímavější (a napínavější) příběh, životnější postavy (skvělý Fiennes, styloví záporáci Dafoe a Brody) nebo více zapamatovatelných pasáží (typu honičky na sněhu, přestřelky v hotelu či veškerého dění ve věznici), nicméně celkově mám z filmu (i přes to zdlouhavější „ladění“ se na něj) takřka plnohodnotný zážitek a s radostí mu sice slabší, ale plný počet dám. „Tento zločinec sužuje naši rodinu již skoro 20 let. Je to bezohledný dobrodruh a podvodník. Přiživuje se na bezbranných, nemocných, starých dámách. A pravděpodobně je i šuká!“ – „Spím se všemi svými přáteli.“ ()
Anderson opět originálně, a opět jinak než jsme i u něj samého mohli předtím vidět, a opět se zcela unikátní atmosférou, která by se dala krájet. Kombinace absurdního humoru, grotesky, karikatury, lidských tragédií (kdyby to nebyla taková kůlna, skoro vždy), a to všechno tak nasnímané a nastříhané, že z toho oči přecházejí. A nejen ze superhvězdného obsazení. 80% ()
Bavila jsem se, některé scény mi přišly geniálně vymyšlené. Mělo to spád a velmi padnoucí hudbu. Herecké výkony byly velmi kvalitní a Fiennesova výslovnost jednoduše lahodila mému uchu. Ačkoliv pod slupkou komedie se skrývá hořký příběh, užila jsem si to a z kina odcházela spokojená a bavila se znovu nad některými replikami. Jediné, co mi trochu vadilo, byl prázdný pocit na konci, ale asi to tak mělo být. Slabší 4* a určitě mohu doporučit ke zhlédnutí. ()
Já snad ani nic lepšího nečekala, tohle je prostě brilantní filmové řemeslo - a přestože to není typ filmu, který bych vyhledávala, okouzlil mě - postavami, scénářem, zápletkou, barvičkami a hlavně kamerou. Btw. Ralph Fiennes exceluje a jeho role Gustava se nyní (pro mě) stává nejgalantnější filmovou postavou všech dob. ()
Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese. () (méně) (více)
Galerie (148)
Zajímavosti (42)
- Obraz "Chlapec s jablkom" namaľoval pre film súčasný anglický maliar Michael Taylor, na ktorého sa s požiadavkou namaľovať ho obrátil v roku 2012 režisér Wes Anderson. (Laslo)
- Jopling (Willem Dafoe) jazdí na motocykli BMW R12 z roku 1940. Vo filme sa na moment objaví aj autobus "Lutz Express" - česká Praga A150 (licenčná Škoda 150), vyrábaná v rokoch 1939 až 1951. (Eddie Rider)
- Pôvodne sa mal príbeh odohrávať v súčasnosti. Neskôr sa ale Wes Anderson pri čítaní tvorby rakúskeho antimilitaristického prozaika Stefana Zweiga rozhodol, že ho zasadí do temného obdobia Európy medzi dvoma svetovými vojnami. (Eoin)
Reklama