Flirt se slečnou Stříbrnou

Snad byste nebyla tak rigorózní... Škvoreckého povídka je mnohem záhadnější, tajuplnější, zkrátka mnohovýznamová záležitost, což se bohužel o Flirtu nedá tvrdit se stoprocentní jistotou. Gajer si evidentně nedal příliš velkou práci se scénářem (byť jej psal společně se Zdeňkem Mahlerem), a nebýt uhrančivé Drahokoupilové a charismatického Kačera, šel bych s hodnocením dolů. Jenže je tu ještě jakási hořká vůně podzimu, která navždy uchovává nepopsatelně vzrušivou náladu konce šedesátých let, a také mistrovské vedlejší postavy hrané Jiráskovou, Řehořem, Prachařem a Landovským v – podle mě – původních autorských obrysech. Svět literatury, redakčního vzruchu a básnických impresí, tedy alespoň to, co v působivé zkratce naznačuje právě Gajerův film, dokázal Škvorecký ve svých dílech zachytit s neskrývanou sugescí, ironickým úšklebkem a zároveň s velkým okouzlením a zaujetím. Flirtovat se dá s ledasčím, třeba se smrtí. (18.02.2018)

Přestože mé bodové hodnocení vyznívá veskrze kladně, převládá ve mně pocit zklamání. Kdo totiž četl knihu, rozpozná četné rozdíly oproti předloze (nepočítám samozřejmě nutné zjednodušení při převodu na plátno). O některých z nich se nyní krátce zmíním v tomto mém krapet delším komentáři. ~ Filmová adaptace Škvoreckého románu Lvíče bohužel nevystihuje podstatu původního příběhu a své nedostatky se snaží nahradit vizuální zajímavostí. K plusům filmu patří také věrné zachování dialogů (byť samozřejmě značně redukovaných, které jsou mimochodem v případě Škvoreckého signifikantní svojí autentičností a civilností) nebo také neopomenutí různých detailů z knihy, popis osob a situací. ~ Zmíněným redukcím podlehly z pochopitelných důvodů především scény odehrávající se v redakci nakladatelství, která v románu představuje synekdochu celospolečenské situace na přelomu 50. a 60. let. Film se věnuje primárně melodramatické linii, která plynule přechází do detektivní polohy. Tuto skutečnost podtrhuje odlišný název filmu oproti předloze. ~ Osobně mně nejvíce vadí absence vnitřních monologů Karla Ledna. Filmový Leden (Jan Kačer) pronáší často jen prázdně znějící fráze, z nichž necítíme vnitřní motivaci. V románě je Leden zároveň vypravěčem a ze své funkce často popisuje svá citová hnutí a úvahy, kalkulování a taktizování. O tyto podstatné pasáže a vykreslení protagonistova charakteru je filmový divák ochuzen. Filmové ztvárnění tajemné Lenky Stříbrné (Marie Drahokoupilová) je naopak z mého pohledu v pořádku, Leden coby vypravěč ani v knize nepostihne její myšlenky nebo motivace jejího chování (jelikož její postava je vnímána pouze zvenčí). ~ Dalším problematickým bodem je ignorace a absolutní nevyužití kontrastu coby stylotvorného i významotvorného prostředku (jako je tomu v knize). První kapitola se odehrává na plovárně v horkém letním dni s množstvím polonahých těl a erotickým dusnem ve vzduchu a závěr románu je naopak umístěn do tmavého malého bytu Stříbrné. Film je však zahalen do temnoty a pochmurné atmosféry po celou stopáž. Režiséra Gajera v tomto případě nemůže omlouvat zdlouhavý výběr herců ani rozvleklé přípravy k natáčení, díky čemuž se realizace filmu odložila na podzim. Úvodní sekvence se tedy z plovárny přesunula do podzimní Stromovky na dostihové závodiště. ~ Poslední slabinou filmu je bohužel nevýrazný konec a absence gradace. Závěrečná sekvence absolutně nevyznívá požadovanou závažností tématu knihy i filmu. (11.12.2011)

No, kniha je lepší, ale tento film není vůbec špatný. Vtipné dialogy, skvělé herecké výkony. J. Jirásková je tady k sežrání, J. Kačer a Z. Řehoř ve svých rolích cynického intelektuála a alkoholizovaného intelektuála dokonalí, I. Prachař ve své typické roli hajzla standartně vynikající, P. Landovský zvládl velmi dobře proň netypickou roli ňoumy. A všemu vévodí M. Drahokoupilová, herečka s nejkrásnějšíma očima a přirozenou noblesou. Jo, v devětašedesátým nebyla smyčka ještě utažená. (26.02.2011)

Nekonečný a neřešitelný souboj o lepší literární či filmové ztvárnění se nevyhýbá ani tomuto snímku, předsudky a porovnávání (které je podle mě nesmyslné) zde hraje u ostatních hlavní roli. Tvůrcům rozhodně nešlo o nějaké překonání předlohy, "soutěžení" jakéhokoli filmu s knihou, není možné. Václav Gajer zde skvěle změnil zaběhlé tváře několika herců. Kačer dal režisérovi to, co přesně chtěl, o tom není pochyb, stejně tak Landovský či Prachař. Ovšem nabídnout Jiřině Jiráskové polohu upřímně se vyjadřující "frajle" s příznačným jménem (že by se myslelo na dvorního budovatelského režiséra Blumenfelda?) muselo i v něm vyvolat překvapení, jak dobře zvolil. Stejně jako zde hodně zmiňovaný Řehoř, který se tímto staví vedle excelentních opilců typu Štěpánka, Růžka nebo Vinkláře. Nedobytná a vlastně i jako sfinga se tvářící tajemná slečna Stříbrná, je silným kouskem i pro zkušeného pisálka a děvkaře, jenž si ono označení právě od ní vyslechl a nakonec mohl být rád, že zůstalo jen u slov, ženy bývají někdy skutečně nevypočitatelné. Precizní dialogy, efektní zvrat děje, jako vždy výborná Fišerova hudba a stále ještě uvolněná atmosféra šedesátých let. (16.01.2014)

"Co jste zač?" ptá se redaktor Leden slečny Stříbrné, ženy s neskonale krásným úsměvem Marie Drahokoupilové, která však ve filmu působí spíš jako "sfinga", žena bez citů. Její odpověď na zmiňovanou otázku "Mata Hari" je tak vcelku výstižná. O tom nás přesvědčí zvláště konec filmu, kdy se původně nenáročná komedie o tom, jak jeden don Juan marně dobývá jednu krásnou slečnu, mění v dost dusné drama. Hodně tomu v tom konci pomohla skvělá Fišerova hudba. Mé původně zvažované hodnocení tak navyšuji o jednu hvězdičku navíc. Konec stál totiž opravdu za to, i když v průběhu děje jsem se místy buď nudil (scény z redaktorských porad) nebo jen mírně se pousmíval. Ale jen mírně, o dost méně než při sledování jiného Škvoreckého dílka, seriálu Prima sezóna. Když redaktor Leden říká: "Já už z vás vůbec nejsem já," jako bych trošku (ale opravdu jen trošku) slyšel Danyho Smiřického při jeho roztomile roztržitých milostných pokusech. Ledenova snaha za každou cenu ukázat slečně Stříbrné, že není "grázl", se ale podobá spíše frašce. Od frašky však není v tomto případě daleko k tragédii. Vždyť "život je vždycky tragédie, ale v jednotlivostech má někdy podobu frašky...." (01.08.2018)