Temný případ - Série 3

Na jedné straně mírné zklamání, a na té druhé celková spokojenost. Každá řada True Detective to po fenomenální první sérii bude mít neskutečně těžké, a je jedno s jakým příběhem a obsazením přijde. Nic Pizzolatto umí psát charaktery jako málokdo, ale dotáhnou dobře rozehraný příběh do konce se mu už tolik nedaří. A nebo mu o to ani tak nejde. Třetí řada True Detective je pomalejší a dává si hodně na čas. Je to taky dáno tím, že zde jsou tři časové roviny, kde každá má své vlastní zakončení. Což by samo osobě nebyl žádný problém. Tím největším problémem, krom samotné pomalosti(při sledování na jeden zátah tolik nehrozí), je absence silný a nezapomenutelných scén. Neříkám, že zde silné scény nejsou, ale opravdu zde chybí nějaký moment, který bych si chtěl pouštět do kola, nebo nadšeně o něm vypravovat kamarádům. Samotný případ je zajímavý, ale není tak "temný", jak nám bylo poodhaleno v průběhu celého seriálu. A zde je asi to nejdůležitější co je potřeba si uvědomit, Pizzolattovi jde více o postavy, než o samotné řešení temných případů. Mahershala Ali je zde velmi dobrý a předvádí parádní výkon. Carmen Ejogo je velmi dobře obsazená a její výkon se mi dost líbil. Nicméně nejlepší výkon podle mě podal Stephen Dorff, který si krade scény pro sebe a skvěle zahrál svou postavu. Dorff má taky jednu z nejsrozumitelnější a nejobyčejnějších postav, a proto bude většině divákům nejbližší. Seriál má poctivou atmosféru, skvělou práci se střihem a prolínání časových rovin, jen s tou gradací je to horší. Rozhodně to graduje jinak, než bychom jako diváci chtěli nebo čekali. Neříkám, že je to vyloženě špatně, ale dovedl bych si to představit lépe. Ve výsledku jsem se třetí řadou True Detective dost spokojený, na druhou stranu obě předchozí řady mě sedly více. 8/10 (26.02.2019)

První polovina na mě působila, jako by se Pizzolatto nasral na diváky, co žehrali, že dvojka není jako jednička, a vzal jedničku přes kopírák a narval jim ji do chřtánu. Zase dva rozdílní poldové, kteří ve třech časových rovinách pátrají po zmizelých dětech, zase jejich výslechy po letech, zase působivá přestřelka v půli série... A až do té přestřelky to nebylo špatné, ale vlastně mi to bylo dost ukradené. Od přestřelky to ale dostalo slušný drajv a našlo se pár silných scén, včetně zajímavého zakončení, částečně ponechaného na divákovi. Případ je triviální, ale znepokojivou atmosféru má a lehce ho ozvlášťňují nápadité přechody mezi časovými rovinami. Navíc tady nejde o samotný případ, ale o to jak se promítá do vztahů vyšetřujícího detektiva (který je velmi dobře napsaný i zahraný Mahershalou Alim), jeho parťáka a manželky. (28.02.2019)

Nemůžeš se jen tak odpoutat od zachycené stopy. Proč? Protože v jistém smyslu, který není snadné sdílet s kýmkoli, jsi pořád ještě tam. I po vší té řadě let, které se kdysi začaly odvíjet v černé bídě, která se teď, přítomností někoho jiného, zase vynořila tak blízko. Jsi ještě tam, v té přízračné zelené džungli. A tyhle ulice, po jediném záblesku a sklonění nad nevinným tělerm, vypadají skoro tak prázdné a ohrožující, jako by se do nich džungle jen rafinovaně převlékla. Třeba tak jenom vypadají. Za šedivého podzimního odpoledne. Třeba zoufale opuštěná dětská hřiště s houpačkami nejsou tak docela opuštěná. Možná je to všechno jenom dozvuk. Vzdálená a klamná (i když skutečná) ozvěna toho pekla tam jinde. Třeba je přízračno jen mnohoznačností. Ze které se může vynořit jak těžko pochopitelná temnota, tak skoro stejně nepochopitelné, protože závratně nepravděpodobné příběhy životů, který svědčí o tom, že to taky může být všechno docela jinak. Že někdy se mlha rozhrne a vystoupí z ní trochu trochu smutku, ale i trochu světla. Nebo život se vším všudy: skoro nepochopitelně silná, až sebedestruktivní a nikdy neutuchající potřeba přátelství nebo sounáležitosti v jakékoli podobě (Rolland a všechny jeho příběhy…), skoro nepochopitelně vidoucí (něžný) cit (Julie a její „princ”), a konečně skoro nepochopitelně silná potřeba a schopnost zasahovat toho nejbližšího na nejcitlivějších místech, která určitě může znamenat to i to, ale protentokrát je nejspíš prostoupená hlubokým citem, ve kterém nechybí tělesno, které má, popravdě, v sobě něco trochu ďábelského, ale je to jen další, trochu drásající tváří lásky, která má chuť tak trochu na ruku-vruce a tak trochu trhat na kusy, což určitě není synonymum pro to, že to nebude, čas od času, hodně připomínat peklo (Ameile a Wayne a to, co mají mezi sebou…). ___ Tady a teď. Před tím a potom. Vše uchované v paměti... plné vypálených děr.. ., „Time is the fire in which we burn.” --- Ten žár, to nikdy nekončící tavení, to co se „s postupem času" stane s příběhy našich životů, ta otázka, v co se tyhle příběhhy „s postupem času" promění. V prach? __ Nebo z nich nakonec zbyde ještě něco jiného? ___ (26.02.2019)

Výborné, tato série se téměř vyrovná a někdy i předčí první řadu. Ali podává neuvěřitelný výkon a to ve všech třech časových rovinách neustále se prolínající s tím, že Deacon Frost Stephen Dorff mu není rozhos e ostudou a strašně rád jsem ho zase někde viděl... Návrat k tomuto seriálu byl radostí a já si to užil, výborná detektivka (08.10.2019)

Tak predovšetkým, tretia séria True Detective nie je o nič slabšia ako predošlé dve, akurát obsahuje niekoľko nedostatkov, ktoré mi nedovolia ohodnotiť ju plným počtom hviezdičiek. Nedostatkov týkajúcich sa logiky, nesofistikovaného posúvania deja a očakávaných point. Pizzolatto scenárista má svoje slabé miesta a potom tie neskutočne silné, ktorými to dokáže kompenzovať. Napríklad je takmer zázrak, ako výborne funguje záverečná epizóda, aj keď to “šokujúce” rozuzlenie proste uhádnete, sklame vás a ešte k tomu je tá flashbacková scéna vlastne vcelku trápne zrežírovaná. Pretože 20 minút, čo príde, keď už by mal byť koniec, tie s vami proste zamávajú, a to raz, potom znovu, a potom zas, uprostred titulkovej sekvencie - piatej časovej roviny filmu. A nechajú vás zamyslene pozerať na tmavý monitor. 90% (27.08.2019)