King Lear
Drama
Velká Británie / Dánsko, 1971, 137 min
Režie:
Peter BrookHrají:
Cyril Cusack, Jack MacGowran, Patrick Magee, Paul ScofieldKomentáře uživatelů k filmu (2)
-
Terva
Chladný a krutý snímek plný zla. Zajímavá je skoro totální absence hudebního doprovodu. Jinak velice mistrně natočené a myslím si, že William Shakespeare by se asi divil.(16.9.2011)
-
bogu
Brookova divadelní inscenace Leara (insprovaná Brechtem a Kottem) byla hodně revoluční svým bojem proti všemu tomu sentimentu, kterým romantici obalili příběh onoho starce, jemuž je víc křivděno, než kdy on sám křivdil. Brook poprvé představil Leara jako nesnesitelného, ochraptělého, napůl zkamenělého a odroleného tyrana, který si za všechno vlastně může sám a Learův svět jako zamrzlé, bezútěšné místo kde už žádná lidskost neplatí. Tohle je film, který Brook natočil osm let po svém divadelním triumfu a který říká více méně to samé, jen už ne na prknech pódia, ale na zasněžených pláních v Jutsku a prehistorických (post-apokalyptických?) osadách a pevnostech uprostřed ničeho. Je to zatím nejtemnější a nejbrutálnější filmová adaptace Krále Leara vůbec, promrzlá až na kost a tak špatně stravitelná jak jen si ji Brook mohl přát. Aby se nám trávila ještě o něco hůře, zaexperimentoval si Brook navíc s kamerou a střihem, takže ve výslekdu o sebe dlouhé statické záběry, rozmazané detaily a prázdná pole skřípají jako velké kvádry suchého ledu. Na jednu stranu musím obdivovat sílu Brookovy vize a důslednost s jakou ji prosazuje, na druhou stranu mě irituje samozřejmost s jakou rozmělňuje nebo rovnou vypouští dialogy a někdy i celé scény, které jeho vizi protiřečí. Záměrně zcela vynechat hudbu je jedna věc (zvukovou stopu místo toho většinu času uzurpuje Scofieldovo monotónní chraplání a chrčení), ovšem ignorovat všechno, co neodpovídá pečlivě vykonstruované interpretaci je myslím věc jiná. Shakespearův Král Lear odhaluje v člověkovi i to zdravé a dobré (odvaha Edgara, Kenta a Albanyho, Learovo a Gloucesterovo pokání, Kordeliina láska) a zcela zřetelně ukazuje, že to dobré má vždycky šanci, a proto je závěr tragedie tak krutý. Brookův Lear ale dobru už od začátku očividně žádnou šanci nedává a jeho tragedie mě tím pádem může zasáhnout jen intelektuálně, nikdy citově. // LEPŠÍ VERZE: Téměř ve stejný rok spatřil světlo světa Lear Grigorije Kozinceva, taktéž v černo-bílé a rozhodně výpravnější, akcentující spíše Shakespearův humanismus, než Kottův fatalismus; znamenitá je také televizní inscenace Trevora Nunna s Ianem McKellenem (2008), nebo ta Eyrova s Ianem Holmem (1997).(17.10.2008)
