Valerie a týden divů

Nesnadný úkol čekal Jaromila Jireše při zpracování Nezvalovy surrealisticko-poetické novely, ve které se klíží fantastika spadající až k jakémusi lacinému kýči a temná hororová linka podtržená (skoro) deviantní atmosférou. Dnes již můžeme být rádi, že to byl právě Jireš, který zadaptoval toto ojedinělé dílo do filmové řeči. Valerie a týden divů nevybočuje jen po stránce dějové, ale tolik ojedinělou atmosférou se diametrálně odlišuje od ostatní české produkce. Podíl na tom nemá jenom režisér, ale i Ester Krumbachová, jež se na snímku podílela jako výtvarnice. Spolu s režisérem vtiskli filmové podobě mystiku literární předlohy. Kostýmy, aranžování jednotlivých scén, odvážná práce s kamerou (za kterou stál Jan Čuřík) zprostředkovávají lehkou snivost, která je cítit při četbě Nezvalova díla. Pochvalu si režisér zaslouží i co se týče herců. V hlavní roli by nikdo nepůsobil tak něžně žensky (eroticky) jako mladičká Jaroslava Schallerová. Detailní záběry na její tvář, nevinný výraz a celková dětskost jen utužuje celkový výsledek, po kterém se zasníte i nadlouho poté. (12.06.2004)

Pro mě ohromné a milé překvapení, že tu něco takového v roce 1970 mohlo vzniknout. Je to takové slaďoučké, úchylňoučké, odvážné, dekadentní, expresivní - připomene to hned několik věcí (Wedekindovo Probuzení jara, Sedmikrásky od Chytilové, filmy Jodorowského, Felliniho, Alenku v říši divů), ale přitom si tento surrealistický obraz dívčího dospívání zachovává svůj originální výraz. Hudba, výtvarné pojetí - vše senzační. Dost možná můj nejoblíbenější film nové vlny. (20.07.2012)

Bizarní, ale rozhodně pozoruhodný (přinejmenším vizuálně) mix snové "pohádky" a gotického upírského hororu. Surreálná atmosféra, mírně kontroverzní erotika, pedofilní, incestní a lesbické motivy, pálení čarodějnic, mindfuck závěr... Asi by se tomu dalo vyčítat mnohé (třeba děj :)), na druhou stranu podobně koncipovaných filmů v historii československé kinematografie asi moc nenajdete... 70 % (24.07.2018)

Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost. (26.12.2010)

Pět hvězdiček je možná trochu moc, ale čtyři by bylo málo, na to je tento film příliš krásný a jedinečný. Trochu mi vadilo přímočaré „protiflanďácké“ klišé, které z toho postupně vycházelo, ale předpokládám, že tak tomu je už v Nezvalově předloze (kterou neznám). Také jednoduché hororové klišé „upíři“ ubíralo celému obrazu trochu na síle. Když hledím za to, vidím silné a krásné surrealistické estetizující podobenství o lidských vášních, soustředěné kolem kulturního fenoménu „panenství“. Zajímalo by mě, jestli takto dokáže tento film ještě dnes, kdy veškeré erotično se stává všední houskou na krámě, někoho oslovit. Nemají-li vášně žádného protivníka („předsudky“), ztrácejí ony i jejich předměty na hodnotě. Tento film je poselstvím z dob, kdy ještě o něco šlo. (pětiměsíční pauza) Druhé zhlédnutí: Ještě daleko lepší dojem. Odvolávám větu „pět hvězdiček je možná moc“. Od začátku zcela ponořen. „Hororové“ ani „protiflanďácké“ klišé nevnímám, všechno tam nezastupitelně patří. Od posledně se prohloubila moje sociální apatie, čímž odbouráno stranictví, tudíž všechno to „proticírkevní“ vnímáno jako freudovské alegorie, arciže na reálném, neopakovatelném historickém podkladě. Copak nevděčíme právě posedlosti, s níž církev po staletí démonizovala sexualitu, za to, že zakázané ovoce lépe chutná? A upíři pod domem? Copak ve sklepeních duše nejsou? Jak by mohlo dobro vítězit, nebýt zla? Dále: Různé odporující si mody mužství přecházejí jeden do druhého v nepostřehnutelných okamžicích, totéž s ženstvím. Všechno jakoby ve „věčných“ formách, archetypy. Ale vše pomíjí. Viděno mnohem víc. Herci, biskup, flagelanti, slepičí mor, včely. Incest na všechny způsoby (naštěstí ne úplně všechny) a tak je to správné. Až v závěru, jinak pěkném, jsou mi protivné některé podstatné prvky, počínaje lákajícím prstem dívky s hroznem a pak všechna ta rajská bezvýznamnost očkovaná poťouchle zvoucí a „vědoucí“ vstřícností dospělých. Jako by zase o nic nešlo. Jakoby to nebyla Valerie, jíž všichni vděčí za svou záchranu. Jediný Orlík si zachovává dobrý vkus. Do toho posměšně zavřený škůdce jako v alegorickém průvodu komunistické mládeže. Poslední slovo: Film, u nějž se tak dokonale snoubí forma s obsahem, že není možné chválit nebo kritizovat jednotlivé řemeslné složky. Snad jen: Klusák je démon. (19.02.2011)