Rozmarné léto

Tento způsob natočení filmu se mi zdá velmi šťastný. Co pozoruhodného napsat k tomuto poetickému skvostu, když ho již tolik uživatelů výstižně okomentovalo. Koncem let 60., v oné těžké době těsně před vstupem spojeneckých vojsk, byl Jiří Menzel nařčen, že Rozmarným létem vzdává hold maloměšťákům a buržoaznímu způsobu života. Stalo se tak v tehdejším sovětském tisku, který Menzla označil za reakcionáře, stejně jako například Jana Němce. Časopis Kino ještě mohl na urážlivý článek reagovat a vyvracet jej, později však i zde zavládla cenzura. Že sovětští soudruzi ryze český film nepochopili, je více než jasné. Současně byl jedním z mnoha drobných důvodů, které měly ospravedlnit okupaci Československa. (04.01.2011)

Veľmi príjemne pozerateľný, roztopašne rozmarný film. Krásne prepísaná poetickosť a hranie sa s dialógmi. K negatívnejšej stránke a značnému poklesu hodnotenia však prispieva neznalosť a následné peripetie v oblasti porozumenia českých básnických výrazov a prostriedkov, a privítal by som aj menšiu absenciu humoru. 75%. (18.12.2008)

Oproti jiným Menzelovým nádherám tak trochu opomíjený skvost, který je pro mne jeho asi vůbec nejpoetičtějším filmem. Trojka pánů na plovárně nemůže skorem padesátníka Jahola nenadchnout a když jim navíc vizuální feromony krásné cirkusačky Jany Preissové začnou bouřit hormony a dělat ze srdce Old Feithful, je to film, ve kterém je o životě mnohé. A kdyby snad ještě byly pochybnosti, zda opravdu za pět, stačí si vzpomenout na jemně satirické a smutně melancholické odstíny bokovky Míly Myslíkové s Arnoštkem a pro mne až krutou, nicméně opět opravdovou roličku Bohuše Záhorského (zde bych řekl, v rozporu s jinými hodnoceními, že se skrz laskavý nadhled na chvilku propálí krutost omezenosti, Menzel to tak ale jistě chtěl). (27.04.2008)

„Na tento chrám se kdysi nadávalo velmi urputně, neboť jej stavěl hýsek, který měl dosti drzosti, aby pozměnil půdorys proti pravidlu. Znali jsme tohoto stavitele a můžeme říci, že se nám líbil jakkoli byl poněkud prostopášný.“ aneb co se nám to vlastně urodilo po té, co měl Menzel za sebou Ostře sledované vlaky a nebyl nijak zvlášť nadšený, že by měl hned zase točit? Takto prakticky mimochodem se nám zrodil celkem rozkošný Vančurův přepis, který je překrásný svou bohatou češtinou, atypický v užití barvy v roce 1967 a přinášející na plátna kin čerstvé půvaby Jany Preissové, tehdy ještě Drchalové. Není to sice tak uvolněné a fajn jako Menzel ve spojení s Hrabalem, jako například v Postřižinách, ale ta moudra pronášená Brodským, Hrušínským nebo Myslíkovou jsou absolutní. To pak mohu zamhouřit oka i nad Řehákovým natrženým uchem. „Je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich ouška a jejich tlamičky jsou malé a růžové. Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají.“ (16.11.2014)

Tento způsob humoru zdá se mi poněkud nešťastným. Ani ta kniha, leč byla psána jazykem dávno nepoužívaným a nebezpečně krásným na mě zásadním dojmem zapůsobit nezvládla. Film není o mnoho horší. Rudolf Hrušinský nastoupivši kdekoliv, všude září. Tady též. Film knihu docela věrně kopíruje. Menzel čeho se ujme to nezkazí. Příběh na mě však žádný dojem neudělal, protože je strašně jednoduchý a strašně hloupý. Já se snad ani na ty 3* nezmůžu, leč neustálé kouzelníkovo zdokanlování přecházení provazu za zhlédnutí jisto jistě stojí. Lepší 2*. Nemám totiž příliš rád lyriku a kniha i film jsou lyrikou zahlceny, tudíž jsem vůči filmu nepřiměřeně zaujatý. (21.03.2012)