Samotáři

Dohánění zásadních filmových restů, díl 856.tý, Samotáři. Tak teda... Fakt jsem se docela dlouho těšil, jak to v komentáři zaslouženě sejmu jako další českej přehajpovanej průměr typu Pelíšky. Jenomže skutek utek. Perfektně vypointovaný komediální finále nakonec zaútočí s odzbrojující sebejistotou, načež Ondříčkův jinak "docela divnej film" povyšuje na mrazivě promyšlenou satiru společnosti. Asi nejvíc častokrát zamrzej ty nerealistický dialogy a scénky - komedie nekomedie, tady podobný šplhání do situačních extrémů bolí. (26.10.2014)

Ať si kdo chce co chce říká, film Samotáři prostě zkultovněl. Alespoň pro jistou generaci. Film pojednává o třicátnících, ale paradoxně si jej vzali za své teenageři, do kterých se Petr Zelenka společně s Ondříčkem nějakým záhadným způsobem převtělili. A to tak přesně, že teenageři už i v normální mluvě používají věty z tohoto filmu. To se o většině snímků říct prostě nedá. Vynikající soundtrack doprovází přesně stylisticky nastavené záběry, ve kterých odehrávají své party herci, kteří se při natáčení očividně náramně bavili, a možná proto je jejich podání realistické a uvěřitelné. Ano, možná se takhle třicátníci nechovají, ale teenageři...? Rozhodně. (19.01.2003)

Málokterej film byl pro mě a vrstevníky z mojí sociální bubliny tak silnou generační záležitostí. Lámalo se tisíciletí, bylo nám náct a Samotáři byli o nás a našem okolí. Identifikovali jsme se v nich, oni si z nás dělali srandu, připadali nám cool. Generace ovlivnila film, ten zase zpětně ovlivňoval generaci - co pro nás, mladý a emocionálně zdivočelý trotly, mohlo bejt lepší než hořkosladká karikatura nás samých? A pořád se na to dobře kouká. Hlášky jsou pořád v pořádku a hudba je pořád fajn. Objev Macháčka s Trojanem si dávno odnesl svoje zásluhy, každopádně zlatej rámeček si zaslouží i Labina Mitevska, Mikuláš Křen a Jitka Schneiderová. Mokrá momentka poslední jmenované navíc patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy v českým filmu viděl! (04.04.2020)

Samotáře jsem viděl poprvé jako malej kluk, a v tý době mě na tom zajímaly hlavně ty vtipný Macháčkovy huličský hlášky, a zbytek byl divný, i když ne úplně nezajímavý. Teď, napodruhé, víc doceňuju tu podivnost. Postavu "kameramana" jsem měl předtím zafixovanou jen jako slizkýho křiváka a padoucha filmu. Teď mě ale přišla tahle postava zajímavá, jak je to vlastně sociopat, který se snaží něco cítit. Vyzná se v buddhismu a přitom je jeho život spíš svědectvím něčeho úplně opačnýho a negativního. Na Samotářích se mi pak vlastně líbí v podstatě všechno - i ta obyčejnější romantická linka, kde hlavní "samotáři" hledají lásku, přemýšlí nad tím, co všechno může být osudem a znamením, a někdy z toho vykřesou něco hezkýho. V neposlední řadě i na moje třicetiletý já pořád stoprocentně funguje humor filmu. Prostě Samotáři jsou film s nezaměnitelnou atmosférou, skvělou komedií i pěknou hloubavou sondou do romantických vztahů. Paráda. (9/10) (19.10.2019)

Umělá hmota. Je lehká, ohebná, univerzálně využitelná; vystavena žáru smrdí a kroutí se. Lepší je tenhle film nekonfrontovat se skutečností a brát ho jako soubor zelenkovských gagů, protože všelijaké ty řečičky o generačních výpovědi a kdesi cosi... Nevím, možná žiju v jiném světě. Ale Samotáři mi připadali jako kulisový konstrukt, kde je to hulení až do zblbnutí vlastně docela zábavná věc, kde jsou všichni mladí, krásní, umělohmotní. I ta samota je něco, co naši mladí a neklidní hrdinové podstupují z nudy, pouze jako další zábavný experiment ve sterilním papundeklovém světě. Vrcholem je pak Jiří Macháček, který je na první ťuknutí opravdu srandovní, ale když jsem film zkoušel znovu, začal mi jeho "vyčazený pohodář" totálně lézt krkem. A to už vůbec nemluvím o některých dialozích, které jsou tak očividně "vtipné", až mě připravují o duševní klid. To už snad ani není film, to je exhibicionismus. K životnějším patří rozhodně linie se skvěle sehraným ztroskotancem Ivana Trojana a několik dobrých a tak trochu mrazivých point (scéna s Japonci)... (28.01.2004)