Samotáři

// To je tak, když jdete po dlouhé době do kina na český film od jednoho z mála tvůrců, který podle vás za něco stojí a sejme vás to tak, že pak nechcete koukat na nic jiného. Naštěstí v případě Samotářů to je i fakt, že vidět je jednou, kouskovitě, před bůhvíkolika lety, vzhledem k mému zájmu také není zrovna sláva... ne, jinak. Je to kurva ostuda. A co že jsem si z toho dnes odnesl? Tak třeba to, že takový film můžu bez nadsázky označit jako zlomový. Je to český milník, velká generační výpověď, příběh sedmi lidí, který dokáže napsat jenom člověk, který je v prvé řadě inteligentní, zkušený a osobitý a v té druhé (protože bez ní by to nešlo) zatraceně talentovaný. A tím vším Petr Zelenka očividně je, protože tohle je jednoduše testament, který se ve své době trefil absolutně do černého. Ale víte, co je na tom úplně nejlepší? Píše se rok 2015, přichází nová generace, tentokrát už jí jsem součástí, a je pomalu na čase, abychom si udělali výpověď novou. Vlastní. A dost možná ještě smutnější. Pravdou totiž je, že jsme se za těch patnáct let *vůbec* nic nenaučili a pořád málo hulíme. (a protože jsem ten komentář měl utnout už někdy kolem trefy do černého, nebude snad nikomu vadit, když ještě v závorce pochválím režiséra Davida Ondříčka a kameru Richarda Řeřichy - jehož jméno si odteď zapamatuji, bez nichž by to taková pecka taky určitě nebyla. Díky!) 10/10 (21.10.2015)

Vždycky mi připadalo, že Samotáři navzdory panoramatu Hradčan tak úplně "českým" filmem nejsou, že jsou alternativním metropolitním vesmírem, kde herecké planetky obíhají kolem hudebních hvězd po podivnách drahách. Není to film ze života. Vice versa. Zaujalo mě to odtržení od života, odcizenost bizarních figurek v obludáriu pod Petřínskou rozhlednou. Vykonstruované až k rozpínavým křídlům Mattoni orla, ale působivé i pod tím umělým světlem. . (23.04.2007)

Málokterej film byl pro mě a vrstevníky z mojí sociální bubliny tak silnou generační záležitostí. Lámalo se tisíciletí, bylo nám náct a Samotáři byli o nás a našem okolí. Identifikovali jsme se v nich, oni si z nás dělali srandu, připadali nám cool. Generace ovlivnila film, ten zase zpětně ovlivňoval generaci - co pro nás, mladý a emocionálně zdivočelý trotly, mohlo bejt lepší než hořkosladká karikatura nás samých? A pořád se na to dobře kouká. Hlášky jsou pořád v pořádku a hudba je pořád fajn. Objev Macháčka s Trojanem si dávno odnesl svoje zásluhy, každopádně zlatej rámeček si zaslouží i Labina Mitevska, Mikuláš Křen a Jitka Schneiderová. Mokrá momentka poslední jmenované navíc patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy v českým filmu viděl! (04.04.2020)

Další film, u kterého mi chybí koment, to je divný...? Každopádně jde o jeden z těch zlomových, i když po Knoflíkářích už ne překvapivých, filmů, které zasáhly celou republiku. Nás, myslím pamětníky, tím, jak otevřel téma hulení, vztahová promiskuita, magoření a směšnost pravidelné práce, ty předtím tím, jak jim ukázal, jak a čím žije minimálně část jejich budoucnosti, a smrádky, co v době premiéry ješte kadili do pampersu tím, jak jim dnes ukazuje, že i fotr balil špeky:-)))) (14.01.2011)

Nelíbí se mi, že většina lidí je ze Samotářů odvařená kvůli Macháčkovi. Jakub je sice úleťák a jeho hlášky zkultovněli, ale já osobně dávám přednost postavě a hereckému výkonu Ivana Trojana. Za nejlepší zcénu pak považuju dramaticko-komediální hádku v rodině Černých při japonské návštěvě. David Ondříček občas vykouzlí zajímavé obrázky, ale film, který vás zahřeje na duši, nebo při kterém vám zamrazí v zádech, to rozhodně není. (01.11.2003)