Nattvardsgästerna
Hostia večere Pána
Winter Light
The Communicants
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Gunnar Björnstrand, Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Max von Sydow, Allan Edwall, Kolbjörn Knudsen, Olof Thunberg, Elsa Ebbesen, Tor Borong (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Drama se odehrává během tří hodin jednoho listopadového nedělního odpoledne. Začíná mší faráře Tomase Ericssona. Ten si uvědomuje tragicky nízký počet farníků. Farářovu pozornost si žádají zejména učitelka Märta, která je do Tomase zamilovaná a také rybář Jonas, jenž trpí fobií z atomových bomb. Tomas jim ovšem nedokáže poskytnout útěchu, neboť od smrti své ženy bojuje především s vlastními démony. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (108)
Bergman dovedl k dokonalosti schopnost udělat z filmu psychologickou studii, která je natolik strhující, že ji dokoukáte. Výborné, pravdivé herecké výkony, odosobněné prostředí a dost velká deprese. Mistrovské dílo o osamělosti ve světe plném lidí. ()
Není to poprvé že Bergman má zajímavou myšlenku, ale nedokáže k tomu napsat víc než jen průměrný scénář. 2/5 ()
Hodně intenzivní kousek, cesta tápajícího kněze, ze zoufalství strhávajícího do propasti své stejně ztracené ovečky, od Boha a lidství k Prázdnotě a silou zvyku zase zpět(?), čisté intimní duchovno oproštěné ode všech ozdobných serepetiček (krom asketicky nádherné černobílé kamery) a přitom stojící pevně nohama na zemi, v tomhle smyslu asi to nejryzejší (i když ne nejhlubší), co jsem od Bergmana kdy viděl. Kupodivu to na mě nepůsobilo nijak zvlášť depresivně, zato hodně opravdově. Zatím za čtyři, uvidím, jak to ve mně bude pracovat s časem a dalšími shlédnutími – jednou mi to rozhodně nestačilo. ()
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Každý věřící může někdy o své víře zapochybovat, ale co když pochybuje farář, který by měl nejen vést bohoslužbu, ale hlavně přinášet druhým naději a víru? Musím se přiznat že si nejsem moc jistý, zda jsem vlastně pochopil, co chtěl Bergman tímto filmem říct. Chtěl tímto jen poukázat na to, že i faráři, tj. lidé, kteří by měli být Bohu nejblíž, jsou jen lidé "z masa a kostí"? Nebo tím chtěl relativizovat víru jako takovou, resp. její schopnost přinést lidem útěchu v těžkých chvílích utrpení? Za mě trošku rozpaky, ač z filmařského hlediska se mi poměrně líbila scéna se čteným dopisem. ()
Táto komorná psychologická dráma, Bergmanov najobľúbenejší žáner, predstavuje režisérovu polemiku s Bohom, v ktorého paradoxne neverí. Koniec však necháva otvorený. Vo filme je pozoruhodná práca Bergmanovho dvorného kameramana Svena Nykvista, ktorý vytvoril dokonalú pustú atmosféru reflektujúcu vnútro hrdinov. ()
Fascinující. Na scénáři tohoto filmu (+ pár dalších od Bergmana, co v Česku vyšly knižně pod názvem Filmové povídky v roce 1988) jsem se kdysi naučil vnímat vztah mezi myšlenkou, slovem, obrazem a filmem. Po asi pěti letech jsem se konečně odhodlal podívat na film, který mne láká už neuvěřitelně dlouhou dobu. Viděl jsem ho švédsky a bez titulků, ale vzhledem k tomu, že scénář jsem mnohokrát četl - a fascinoval mne natolik, že ho znám prakticky nazpaměť -, ani mi to nevadilo. Scénář je geniální, geniální je herecký výkon Gunnara Björnstranda v hlavní roli - ovšem to platí i o všech ostatních představitelích, Bergman z nich dokázal dostat maximum -, geniální kamera, která umí vytěžit maximum i z několika jednoduchých lokací téměř bez vizuální hodnoty, skvěle synchronizovaná se zvukem. A bez dokonalého zvuku (tikající hodiny, závěrečná Märtina promluva) by se film neobešel - vždyť jeho tématem je mlčení, dokonce mlčení nejvyšší, mlčení Boží. Ponurá, depresivní atmosféra odlehlé švédské vesnice, kde lidé pomalu přestávají věřit v Boha jen proto, že mlčí, a místní pastor proto začíná pochybovat o smyslu svého vlastního života. Uvědomuje si, že selhal. Všechna řešení existenciální krize, která materiální svět nabízí - ženy, rodina, workoholismus atd. - jsou pro něj z různých důvodů nepřijatelná. (Bergman sám tento film mimochodem popsal jako bludný kruh selhávání: Bůh selhává před pastorem, pastor selhává před vesnicí - zastupovanou Jonasem-, Jonas selhává před svou rodinou.) Nikdy bych nevěřil, že se pouhými dialogy - protože sama výprava a kamera (byť výborná) má prakticky nulový potenciál - vytvořit taková pochmurná atmosféra. Asi bude trvat ještě dlouho, než se podívám na další Bergmanův film, ovšem není to proto, že jsou špatné, jako u ostatních režisérů - je to naopak proto, že jsou tak fascinující. Lidi si to špatně vykládají, když mluví o Kristově utrpení, že, pane faráři? ... Když Krista přibili na kříž a on tam v mukách visel, volal: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!" Křičel ze všech sil. Uvěřil, že všechno, co kázal, je lež. Pár minut před tím, než zemřel, Kristus podlehl hrozné nejistotě. A to přece snad pro něho muselo být ze všeho nejstrašnější utrpení, že, pane faráři. Myslím to mlčení Boží. Že, pane faráři? ()
Na Hostech Večeře Páně lze dobře pochopit, v čem je Bergman tak špatný filmař. Film je de facto jednolitým divadelním monologem, střídavě přednášeným mnohohlasným chórem zaměnitelných postav, za nímž je zřetelně slyšet jedno autorské ego. Bergman se nesnaží uchopit celistvou skutečnost, ale selektivně z ní vybírá tak, aby vytvořil svět odpovídající jeho ideologii. Nechce skutečnost poznávat, ale dogmaticky manipulovat. Příběh slouží pouze jako záminka a katalyzátor pro spuštění únavných lamentací. Jsem toho názoru, že tvůrčí dialog by měl probíhat mezi autorem a okolním světem, nikoli mezi různými složkami jeho osobnosti. Potom nejde o umění, ale o terapii. Divák zde není rovnoprávným partnerem, je odsouzen do role přitakávajícího svědka, kterému autor předvádí své narcistně opečovávané duševní muka. Negativní dopad takovéhoto pojetí lze pozorovat i na českém filmu. Právě FAMU, zbožšťující Bergmana a podobné tvůrce, vychovala generaci filmařů, která stojí za fenoménem „chcípáckého“ filmu. Pro mě osobně případ Bergman nejlépe vystihl John R. Taylor, když napsal, že divák ve vztahu „ k Bergmanovi a jeho dílu cítí určitý chlad. Konec konců zřejmě proto, že při práci na filmu se mu nedokázal plně oddat, zdráháme se i my plně oddat jemu.“ ()
Klasická minimalistická Bergmanovina vystavěná převážně na dialozích a dlouhých meditativních záběrech. Pro fanoušky onoho tvůrce další lahůdka plná depresí a beznaděje, v kterých si člověk porochní opepřená lehkou dávnou humoru. Co více dodat :) ()
Bergmanovi se v tomto filmu podařilo naprosto precizně formulovat zásadní myšlenku o Ježíšově utrpení; z toho běhá mráz po zádech... Obrazová stránka filmu je tradičně nádherná, to si Bergman s Nykvistem uměli pohlídat. Hosté Večeře Páně je podle mne jedním ze tří nejlepších Bergmanových snímků, a tedy i jedním z nejlepších filmů všech dob. Dej mu, byť mlčenlivý, Pán Bůh věčnou slávu... ()
Z mého pohledu se jedná o nejchladnější Bergmanovo dílo, z kterého naplno čpí úzkost, zoufalství a beznaděj. Trochu mě - co by ateistu a odpůrce jakéhokoliv náboženství - v prvních minutách odrazovalo prostředí kostela a všechny ty náboženský bláboly okolo, odpor jsem ale postupem času překonal a nechal se až do úplného konce zcela unášet ponurou atmosférou, na jejíž vlně se nesl celý film. ()
Film by chtěl být jakousi polemikou s Bohem a otázkou zda v něj věřit či nikoli, ale celou dobu jenom tak klouže po povrchu, omezuje se na zvolání typu "Bůh mě opustil!" případně "Je Bůh nebo není?" Tyto otázky dokázal Bergmann daleko zajímavěji pokládat třeba v Sedmé pečeti, stejně jako dokázal v jiných filmech daleko lépe napsat dialogy, ve kterých k sobě dva lidé začínají být osudově krutí (Podzimní sonáta, Persona). Tenhle film je jeho slabší. ()
Příběh utrpení evangelického faráře (odkazující k utrpení Ježíše), který si po smrti své ženy a následných stále menších návštěvách na mších připadá opuštěný jak svými blízkými a lidmi, kteří mu rozuměli, tak samotným Bohem. Farář je natolik zoufalý a zmatený ze svého vlastního života, že nedokáže radit svým bližním a naopak jim svým sobeckým chováním ubližuje. Na závěr díky kostelníkovi vše pochopí a opět se mu navrátí víra. Film není moc povedený, myšlenky filmu jsou docela povrchní. Jediné, co mě opravdu oslovilo, byl dialog kostelníka a faráře v závěru o utrpení Ježíše, a myšlenky v něm obsažené. Navíc jsem díky tomuto filmu pochopil, k čemu je dobrý celibát kněží v katolické církvi. ()
neviem na co som sa pozeral, ale z tohto sveta to nebolo. ()
Skvěle ztvárněné téma víry v Boha. Kdo vlastně nakonec věří více? - kněz nebo "nevěřící" žena? ()
Film, ke kterému se mi těžko něco píše, ale pocity z něj jsou veskrze pozitivní [LFŠ2018] ()
Klasická Bergmanovka s jeho klasickými motívmi: hľadanie Boha, depresia, skepsa, či duševní démoni. Taktiež, ale film trpí svojimi typickými neduhami, ktorých som u Ingmara postrehol neraz. ()
Film Hosté večeře Páně je pro mě filmařsky bravurní. Ta černobílá kamera, jednotlivé záběry, herecké výkony, detaily tváře, ve kterých se dá vyčíst opravdu mnohé… to všechno pro mě bylo na vysoké úrovni. Problém může být s příběhem, který zdánlivě není žádný. Celý film se odehrává prakticky jen během několika hodin v jedné ospalé vesnici. To zajímavé (drama) se odehrává především právě ve tvářích jednotlivých postav. Kdy každá bojuje svůj vnitřní zápas. Pochybující farář jako hlavní postava (filmu i vesnice) by jim měl pomoci, nicméně sám svádí také těžký vnitřní boj. Co se stane, když kněz ztratí víru? Je? Není? Kdyby nebyl, bylo by vše jednodušší? Člověk nepotřebuje Boha, ale především tu víru v něj, nebo lépe v sebe sama. Jak přestane věřit sám v sebe, nepomůže ani víra v Boha. Jako vždy si v tom každý najde něco jiného, každý především to své… Film to asi není pro každého, ale za vidění určitě stojí. ()
Veľmi silné dielo. Sila snímku spočíva v jeho jednoduchosti a strohosti. Krásna kamera je veľmi detailná, dobre nasvietená, herectvo môže byť vďaka tomu veľmi úsporné. Psychológia postáv ohlodaná až na kosť, ako je u Bergmana dobrým zvykom. Skvele spracovaná téma pochybností a straty viery s ťaživou atmosférou plnou beznádeje. ()
Svým způsobem by to mohlo být i zajímavé, ale vůbec mi nesedly ty dlouhé scény, které pokračovaly i poté, co jejich hlavní účel byl již naplněn. Scéna, která by mohla efektivně zabrat tak 15 vteřin, byla protáhnuta na nějaké 3 minuty. A to se stále opakuje. Asi chápu ten záměr režiséra, proč to tak bylo, ale já jsem povahou poněkud neposedný, což se přenáší i na mnou očekávaný filmový požitek. ()
Další Bůh-pavouk a další z nejlepších Bergmanů. Taky jsem ho měl v desítce nejoblíbenějších filmů, což pro tenhle "krátkometrážní" film přece něco znamená, ne? Já vím, kterémukoli snímku jsou zcela lhostejné mé pocity. Dobrý film je dobrý. A basta. Ty čekej především další level Sedmé pečeti, kde zbrojnoš Björnstrand hraje rytíře von Sydowa, ale pořád se svým bezvěrectvím. Sám uznáš, že to pro kněze není ta nejvíce požadovaná vlastnost. Ale nekřičel snad sám Ježíš na kříži "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Nemluvíme samozřejmě o bolesti fyzické, protože ta postava z filmu prošla jistě větším utrpením, ale o bolesti duševní, o tom, že ho všichni opustili a mysleli si, že všechno, co hlásal, že celý jeho život byly jenom lži? A že pak i on sám tomu uvěřil? A jaká je pak pointa celého filmu? Asi jako ve Večeru kejklířů. Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína... Asociace: Bílá stuha ()