Nattvardsgästerna
Hostia večere Pána
Winter Light
The Communicants
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Gunnar Björnstrand, Ingrid Thulin, Gunnel Lindblom, Max von Sydow, Allan Edwall, Kolbjörn Knudsen, Olof Thunberg, Elsa Ebbesen, Tor Borong (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Drama se odehrává během tří hodin jednoho listopadového nedělního odpoledne. Začíná mší faráře Tomase Ericssona. Ten si uvědomuje tragicky nízký počet farníků. Farářovu pozornost si žádají zejména učitelka Märta, která je do Tomase zamilovaná a také rybář Jonas, jenž trpí fobií z atomových bomb. Tomas jim ovšem nedokáže poskytnout útěchu, neboť od smrti své ženy bojuje především s vlastními démony. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (108)
Film na mna pôsobí dojmom, že bol natočený za dva dni. Pár interiérov, pár hercov a prevažne statické zábery, detaily a polodetaily tvárí. Dôležité potom je, nakoľko Vás zaujíma téma, či tie nekonečné dialógy vo Vás niečo zanechajú. Mňa podobné témy bavia, preto sa čudujem, že až toľko kvalitných filmov o viere nebolo nakrútených, pritom sa jedná o nevyčerpatelnú filozofickú látku. Bergman verzus boh, to je jeden z najzaujímavejších súbojov, trvajúcich niekoľko desaťročí. ()
Bergmanova tehdejší žena Käbi Laretei mu k tomu řekla, že "se mu povedlo mistrovské dílo, ale zároveň jeho doposud nejnudnější film." S tím druhým si troufám nesouhlasit. Naopak, neměla jsem problém splynout s příběhem, veškerou skepsí, zklamáním a bezmocnou snahou vyrovnat se s vlastním selháním a ztrátou víry. Sven Nykvist k tomu opět dopomáhá geniální kamerou a Ingrid Thulin s Gunnarem Björnstrandem, na nichž příběh stojí, jsou ve svých rolích nezapomenutelní. ()
Neuvěřitelně nudný a hlavně depresivní film, který od nižšího hodnocení zachraňuje jen svérázný a přesto uvěřitelný a přesně padnoucí postřeh varhaníka o tom, co vlastně Ježíše bolelo nejvíc. Sakra, mít po ruce pistoli, tak se vážně odstřelím na místě! ()
Filmové umění to je vysoké (kamera, herci - zvláště Ingrid Thulinová), ale Bergman, který sám ztratil víru, si libuje v ukazování beznaděje až příliš. Jakoby se stal apoštolem zmaru. Všechny ty jeho filmy jsou beznadějné a v podstatě depresivní. Navíc mi ani nepřipadá, že by film sděloval nějaké originální myšlenky. Bergmana jednou viděti, atraktivní a zajímavé - avšak se zálibou a opakovaně se dívati: -pro mne naprosto nepochopitelné. A ještě si neodpustím poznámku, že luterská mše, která je tu poměrně detailně ukázána, působí v úseku přijímání "katoličtějším" dojmem než ta nová, pokoncilní (NOM). ()
Nattvardsgästerna sú 28. filmom, ktorý som z tvorby Ingmara Bergmana videl. O Bergmanovi je známe, že v jeho filmoch dominujú dve témy: Boh a ženy. Nanešťastie je tento film o Bohu a tak som ja, nemilitantný ateista, mimo hry. Ocenil som výkon Gunnara Bjornstranda, strohosť prostredia, cielenosť dialógov, ale najmä primeranú stopáž. Nech mi je odpustené, ale tento film som pozeral viac z povinnosti, ako zo záujmu. ()
"To musí být utrpení! Pochopit, že nás nikdo nechápe. Zůstat opuštěný, když někoho potřebujeme. Strašné utrpení." Zůstává mrazivý pocit beznaděje, nevyslyšených tužeb a nevyřčených přání. Pocit zbytečnosti a prázdnoty vlastních slov. Měl-li bych vyjmenovat synonyma pro tento film, musel bych opakovat již řečené: skepse, beznaděj, smrt, selhání, hledání pravdy a smyslu bytí. Bergmanova exkurze do lidského nitra je zároveň vícerozměrnou sondou na téma život. A možná někde tady existuje odpověď na otázku o mlčenlivosti Boha. Vizuálně, strukturově a obsahově jeden z vrcholů světové kinematografie vůbec. ()
Na začátku mě Bergman docela vylekal s tím, že takhle silně náboženský film asi nevstřebám. Ale záhy si mě na to ještě během tetéž dlouhé scény ze mše získal a nepustil. Smrtelnou vážnost začne prolínat řada drobných, pocitově nečekaných detailů: varhaník před hraním skladby zívá a projevuje mírnou rozržitost, jeden z hostů v lavici spí, další kýchne nebo si utírá pot, děvčátko olizuje dřevěné zábradlí a pohled na zpěv některých hostů z knížky vyvolává také spíše úsměv. Bergman dokázal do úvodní scény propašovat silný nadhled, aniž by film na chvíli překlopil do komedie, ba překvapivě celé to dění na mši včetně humorných prvků působilo hodně realisticky. S přechodem do zákristie a silným nahlédnutím do nitra přítomných postav film se vytrácí nejen nadhled, ale defitinivně ubývá pomyslné náboženské dokonalosti, farář se ukazuje jako člověk plný pochybností, zranitelný jako každý jiný. Na malém prostoru se Bergman v přítomnosti faráře věnuje drobným, ale o to víc silným a depresivním lidským dramatům, při níž si klade věčné otázky po hledání pochopení a smyslu života. A Bůh? Jestli náhodou existuje, tak mlčí... Filmařsky i herecky kvalitní, podmanivé dílo, byť jako celek mě asi nedostalo až tolik jako některé předchozí režisérovy filmy (Pramen panny a Sedmá pečeť). 75% ()
Tento týždeň sa venujem filmom Ingmara Bergmana,kde do popredia vchádza pesimizmus,skepsa,chladné medziľudské vzťahy,atmosféra obtiažna,ktorá nič dobré neveští,a čo najviac samotná existencia v Boha sa vytláča na opačný smer,je spochybnená,v tomto,ozaj existenciálnom cynickom snímku komornej trilógie je príbehom jedného farára Tomasa počas troch hodín s ním koketuje vcelku príťažlivá Marta(Ingrid Thulin je SEXY,len tu vyzerá ako stará panna...),alebo Jonas(opäť kamarát Max von Sydow),ktorému nedokáže pomôcť,klasický obklopený starými-známymi,bez ktorých si asi už nedokážem predstaviť bergmanovky...A to o chvíľu príde LIV ULLMAN...(Ale nie tu,myslím v ďalších...) Top herecký výkon predvádza Gunnar Björnstrand,z ktorého priam vyžaruje negatívna energia,ktorá sa z časti preniesla na mňa,ale nedokážem ju potlačiť,tak sa snažím naladiť na nejakú pozitívnu vec... Ja bývam tiež poriadny pesimista,ale v jednom kuse zase nie,tu je potenciál pre citovo vydieraného,labilného diváka,že si siahne na život,tak pozor pre toho,kto trpí depresiami,nechcem mať nikoho na svedomí... ()
Konfrontácia nemilosrdnej reality s ešte nemilosrdnejšou sebareflexiou jedného farára, ktorý po smrti svojej manželky stratil vieru v Boha aj v seba. Psychológia, ktorá ide "až pod kožu", melancholická atmoféra, kde jedinou zvukovou kulisou sú občasné zvuky varhan. Scenár, kde skoro každá veta je hodná zamyslenia sa. Kamera a nasvietenie brilantne dotvárajú "beznádejnú" kulisu. O Bergmanovi som zmýšlal ako o preceňovanom režisérovi, ktorého sa konformne patrí pochváliť, skôr na základe jeho všeobecne pozitívnej reputácie. Po vzhliadnutí tohto diela si uvedomujem ako veľmi som sa mýlil... ()
O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. ()
Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. ()
For Me 88% ()
Tohle mi trochu nesedlo. A to ne kvůli obsahové stránce, ale spíše hlavěn zpracováním. Snad je to proto, že jsem to dával natřikrát, ale dějově mi to připadá trošku rozházené, rozmíchané, jako by to pořád někam zahýbalo a něvracelo se to na původní trasu. Vystihl bych to asi tak, že součet jednotlivých částí/scén celku je lepší než celek (film) jako takový. Asi bych si to více užil jako cca 6 dílný seriál, kdy by každý díl měl tak dvacet minut a pořádně v něm rozjel jednotlivé scény, které se ve filmu jako celku ztrácejí, nebo jsou poměrně krátké. Občas mě šokoval až zmatený střih (druhá půle filmu, hlavně exteriérové scény). Ten film má doboru myšlenku, ale pro její vyslovení použil nevhodná slova. Rozhodně bych to nenazval zatím nejslabším Bergmanem co jsem viděl, spíše nejnepovedenějším. ()
Bože, proč jsi mne opustil? volal Ježíš z kříže. Stejnou otázku vmete (neexistujícímu?) Bohu do tváře i pastor Tomas, jenž se čtyři roky po smrti své ženy utápí v beznaději - opuštěn věřícími, kdesi na konci světa. Zoufalý výkřik tohoto typického bergmanovského hrdiny je však pochopitelně marný... Hosté Večeře Páně jsou vynikajícím psychologickým dramatem se skvělými herci a magickou Nykvistovou kamerou. Nepochybně jeden z Bergmanových vrcholů. ()
Zajímavá Bergmanova jednohubka na jejímž konci se všichni hlavní zůčastnění podílí na mši, i když žádný z nich už nevěří v boha. Typ/ický "pomalý" film se spoustou prostoru pro přemýšlení - 8/10 ()
Každý je len človek, napriek všetkým odhodlaniam. A v rámci viery, to platí dvojnásobne. Pánko farárko sa snaží zmieriť s tým, že jeho výsostná poklona všemohúcemu, patrí do starého železa. Odporúčam nesledovať bigotným kresťanom, spolu s náchylnými ateistami. Poklona ale rejžovy, za nestranný pohľad a remeselnú hodnotu. ()
Bergmana mám moc rád a beru jeho pomalé tempo, ale tento film mi nesedl. Po jeho skončení nepřišla typická bergmanovská katarze, zkrátka nezíral jsem pár minut do zdi a neříkal si, jak to bylo geniální. Soudě dle hodnocení ostatních uživatelů, chyba bude asi na mé straně a sám si nejsem úplně jistý, co se nepovedlo. Možná to bylo tím, že jsem se před filmem zrovna vrátil z hospody ve výborné náladě, a tak mi vlastně bylo tak trochu jedno, jestli Bůh je nebo není.. Bohužel musím konstatovat, že Hosté Večeře Páně pro mě byli stejně zábavní, záživní a zajímaví jako nedělní mše. ()
Po smrti své ženy ztratil víru v sebe i víru v Boha. Na tom by nebylo nic zvláštního, pokud by to nebyl kněz. Film nejen o víře, o smyslu života, o vztazích. ()
Vhled v rozbolestněné nitro služebníka božího tváří v tvář Božímu mlčení a ztráty zájmu širší veřejnosti o duchovní skutečnosti. Vpravdě tklivý film, hutný, vlastně typicky bergmanovský, s precizními výkony Gunnara Björnstranda a Ingrid Thulin(ové). ___ Každopádně, pokud vás Hosté večeře Páně svým tématem a svou myšlenkovou bohatosti dokázaly zaujmout, dovolil bych si vám doporučit jakožto "přídavek" sehnat si Schraderův předposlední celovečerní film - Zoufalství a naděje. Ten mně skrze svůj enviromentální rozměr přeci jen přijde aktuálnější, resp. necítil jsem během jeho sledování - v kontrastu k právě komentovanému filmu - jako bych se vydal do muzea, jako by přede mě někdo postavil artefakt, jemuž je nutno klanět; s mnou doporučovaným filmem jsem "dýchal", jeho těžkosti prostoupily v mé žily a tepny - a to se nestává každý den! 70 % ()