Šípková Růženka

Jako asi drtivá většina současných seriálů nemají záplatka ani jednotlivé scény s realitou nic společnýho. Vydry mi tam přišlo líto, protože v době, kdy musel před kamerou ztvárnit zkrachovalýho manažera, zažíval v soukromým životě krach ve svým podnikání. Mimochodem doposud mě mrzí, že jsem neviděl legendární scénu, kdy ožralej Vydra přivede do školy do výuky hospodský kumpány s harmonikou, to muselo bejt něco. Výtku mám k výše uvedenému roku 2001, seriál se musel vysílat dřív. (02.01.2012)

Já mám z Žilkové kopřivku odjakživa, už když hrála pionýrskou vedoucí v jakémsi českém seriálu, asi to bylo My všichni školou povinní. Přesto se mi moc líbila v Zapomenutém světle. Ale zbytek její tvorby a ji samotnou hážu do odpadu a seriál (hrála ona vůbec v něčem jiném než ve slaboduchých seriálech?) do odpadu odpadů. Doufám, že se její (ne)povedená Agáta nedá na hereckou dráhu! (02.05.2011)

Uspat, aspoň na sto let a spíš asi nereprízovat. O psychologické drama se teda moc nejedná. Míkovy scénáře se sice snaží vycházet z každodenních situací, ale ve finále na mě působí nepřirozeně. A nezachrání to ani herecké obsazení (role Žilkové i Vydry jsou skutečně zapamatovatelné). Za dílčí nápady - název květinářství a názvy jednotlivých kapitol přidávám i tu druhou hvězdičku. (07.10.2009)

Ještě že seriál tu inspiraci pohádkou hned přiznává - i když mate názvem, protože vykrádá pohádku jinou, O rybáři a zlaté rybce. Veletoče, jaké tady předvede hlavní postava (která se v posledním dílu dokonce zachová jako obyčejná kur.va), jsou fakt podivné, a celé to morální vyznění značně pokulhává, protože nedojde k potrestání, prohlédnutí a pořádné nápravě - alespoň ně vzhledem k tomu, že to má roztahaných a utahaných deset dílů. (29.04.2019)

Přiznávám, že mi z Veroniky Žilkové už pár let zkrátka tuhne krev v žilách, nicméně zde v té poměrně civilní umírněné herecké kreaci mě rozhodně neirituje, s Vaškem Vydrou se to má vlastně úplně stejně, na čemž budiž největší zásluhy připsány především otřískanému režijnímu bardovi Jaroslavu Hanušovi, to díky němu Šípková Růženka sice symbolicky stejně diváka spolehlivě uspí, ovšem tahle narkóza tolik nebolí, přestože, řekněme si to narovinu, Míkova několikerá stereotypní variace téhož přes veškerou marnou snahu o životnost charakterů i příběhu i několik výborných scénáristických nápadů neplatí za nic jiného než obyčejnou šmíru.. Fascinuje mě ovšem právě dnes už málem výhradně seriálový hráč Jaroslav Hanuš, který sice péruje o generaci dvě mladší režiséry za neustálé vykrádání sebe sama a zvláště zaprděné omílání týchž minoritních banalit, sám ovšem už snad ani nepamatuje, že se učil od Vávry a dalších borců.. Senilita ?? Pokrytectví ?? (01.11.2015)