Na veliké řece

Zatímco první díl Osada havranů měla jakous takous snahu o pravěk, vizuál druhého dílu připomíná pravěk asi  toliko jako večerníček O človíčkovi, nebo filmy o pionýrských táborech. Děj ještě celkem ujde, ovšem zpracování šlo výrazně dolů. Pravěcí lidé tu místy připomínají série o Kanibalech... Jediným kladem dílu je záhadný netvor z údolí rybářů, pamatuju si, že jako malej harant jsem byl podělanej strachy, když se netvor blížil k Osfaldovce.  Hudba Zdendy Lišků bejvá povětšinou geniální, takže zdejší syntezátorový hnus, k pravěku se naprosto nehodící, jsem naprosto nepochopil a neskutečně mě to iritovalo. Velké mínus je malý prostor pro náčelníka Havrana... (11.11.2021)

Tohle není Boj o oheň, nýbrž čistá sedmdesátá léta. Projekt zjevně provázely didaktické ambice - na scéně, architektuře a některých artefaktech, jimiž se kamera na úkor tempa vyprávění fetišisticky věnuje, je znát práce lidí, kteří stran historické věrohodnosti nebyli úplně mimo. S ohledem na diváckou přívětivost byly ale věrohodnosti stanoveny jasné, relativně úzké hranice: Sokolí oko Jiřího Bartošky je vyvoněný, zjemnělý a oholený metrosexuál s dobovým paťourem. Pralidé defilují v rákosí s kožených modelech od Teodora Pištěka, k popukání je sledovat něco jako Balet československé televize (v čele s Ljubou Skořepovou) křepčit okolo totemu. Nemenší haluz představuje soundtrack Zdeňka Lišky, který zní zajímavě, ale do autenticity se trefuje asi jako do androše Bičem Božím. Tímto oslím můstkem se dostávám ke hluboké ideologické stopě. Hlavní hrdina je nejen šlechetný, uvědomělý materialista, ale i vůbec daleko před mytickým myšlením své doby. Muselo dojít i na očerňování prehistorické buržoazie; ideologové nedbali, že měla v době bronzové kladnou historickou úlohu před sebou. Bizár. (23.10.2015)

Bartoška se vysmál lidské pověrčivosti a "zažehl světlo rozumu", budiž. Že se tak zákonitě musí stát, stejně jako identita "Vládce údolí" je však jasné každému, kdo kdy slyšel nějaký příběh. K čekanému konci se navíc film proplétá estetikou pionýrského tábora hrajícího si na pravěk (jak jsem zmínil v komentáři k prvnímu dílu) a vlastně má i podobnou dramatickou výstavbu jako táborová bojovka. Účastníky by to asi bavilo, ale radovat se z vypárvění pak mohou jen sami mezi sebou. Přiřazení pozbytí lásky za účelem nalezení nové je možná jak ze života, ale určitě ne jak z umění. (29.09.2009)

Jako předpubertální čtenářka jsem milovala Štorcha (a taky Augustu a Flose a všechny klukovské knížky o dobrodružstvích) a když přišla puberta, na Veliké řece pádloval mladý a krásný Jiří Bartoška.... Podobně jako filmy o Vinetouovi - tohle by si měl člověk nechat jako mlhavou vzpomínku a ne vidět znovu po letech nezaujatýma očima! (04.05.2008)

Jak málo stačí zkazit dobrý dojem z prvního dílu – vítězství synťáků nad flétničkami a nahrazení iniciačního příběhu mladého lovce šestákovou lovestory s neumělými akčními vložkami. Třetí hvězdičku zachraňuje jednak nostalgie, jednak Havranpírkův smutek nad osudem lesní příšery – aspoň náznak pokročilejšího materiálu k šrotování pro dětskou hlavičku. (30.05.2015)