Vracenky

10/10 V poslistopadove euforii neopravnene zapomenuty film o historii teto zeme ocima maleho kluka - ze by autobiografie? Procesni 50.leta s likvidaci zivnosti a idealu obycejnych komunistu. Cernobila tomu slusi, takze netrenovane oko nemusi postrehnout prechod mezi filmem a dokumentem - i kdyz asi ne - preci jen ty filmove tydeniky jsou dost jasne. (30.10.2009)

Mě prostě tyhle staré "dětské" filmy nikdy nesednou. To je taky důvod, proč si nikdy dobrovolně nepustím např "Bylo nás 5" apod. Čierna komedia to moc není a jako drama mě to taky nezasáhlo, protože můj odpor k těmhle postavám (ať už dětským nebo dospělým) mi nedovolil k nim cítit něco víc. Navíc mě celkem štval hudební motiv (který Šust vykradl ze své legendární Střediskové Vesničky). 4/10 (07.06.2013)

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)

„Trápil jsem se pochybnostmi, zda bude maminka schopna pokousání pedagoga uznat za husitské či nikoliv.“ Ačkoliv nemám z tvorby Jana Schmidta příliš nakoukáno, už několikrát mě svým dílem velmi mile překvapil. Vracenky k mé potěše tento trend následují. Už jen ta kamufláž s rokem výroby, kdy má divák silný pocit, že sleduje daleko starší film, k čemuž nepřispěl pouze ten černobílý obraz, ale především výborně vykreslená atmosféra 50. let (navíc ještě dotvářená dobovými závěry či nahrávkami). Dětsky naivní pohled hlavního hrdiny na tehdejší (často mrazivé) události je jednou z největších devíz filmu a spolu s jeho trampotami dodává do snímku humor (který chutná poněkud hořce, ale zasmál jsem se hned několikrát). Scény jako kupříkladu peripetie s výtahem, kousání na záchodcích nebo „upravování“ učebnic jsou (Honzovy slovy) „epesní“ (podobně jako skoro každá se Suchařípou). Možná se tvůrci filmu nemuseli bát přitlačit na (černo)humornou notu ještě více, ale i tak jsem spokojený. Hodnotím solidními 4*. (06.10.2017)

Pro mne mnohem lepší než Obecná škola. Vracenky, ač širokou veřejností dosud neobjevené, jsou opravdu oním "zapadlým klenotem". Film má jasně danou strukturu, suverénní režii a scénář se neuchyluje ke zmatenému poskakování okolo ohně - stěžejního tématu, ale ví co chce říct a jak to chce říct. Je vtipný - ale nestylizuje se do sebeparodie, je posmutnělý - ale nehraje si na tragédii. Navíc je zde v dokonalé souhře Šustova krásná hudba a neméně dobrá černobílá kamera, kolem a kolem z toho vychází perfektně zvládnutý film, jakých v porevoluční kinematografii opravdu není mnoho. (17.11.2011)