Soupeři

Na filmu je hodně patrné, že je to točeno podle literární povídky. Bohužel co může fungovat jako literární zkratka se u mě zcela míjí účinkem ve filmové podobě. Protože o postavách nevím nic a termín "jsou posedlí a čestní" se mi pořád říká, ale neukazuje, nemám dojem, že bych se koukala na film o slovy nepopsatelných lidských pocitech, ale spíš o dvou idiotech. Krajina krásná, mlha krásná, docela mě pobavila epizoda v Rusku, ale jinak nic. (29.05.2014)

Debut Ridleyho Scotta na mňa pôsobil televíznym dojmom a stále mi behal po mysli Kubrickov perfekcionistický Barry Lyndon,ktorý by som nemal zrovnávať,lebo Stanleyho štýl je na míle vzdialený Ridleyovmu. Alebo preto,že jedna herečka z Lyndona je aj tu. V Barry Lyndonovi bral celú ťarchu na seba actor Ryan O Neal,tu sú dvaja rivali,ktorí si idú neustále po krku,jeden z nich sa vehementne snaží toho druhého dostať na kolená,ponížiť ho,ale najmä zlikvidovať ho.Tým aktívnym protagonistom nie je nikto iný ako Harvey Keitel,ktorý plátnu dominuje viac ako skúšaný Keith Carradine,ktorému som po celý čas držal palce,ale niekedy sa mi zdalo,že sa chce od všetkého dištancovať,nečudoval som sa,prečo? Psychický nátlak sa čoraz viac stupňuje a na iné udalosti čas nie je kladený,len ubiehajú roky a stále majú medzi sebou veľkú napätosť spojenú s finálnym súbojom,ktorý potrebne vynahrádza určitú nudu,ktorá ma po celý čas ťažila. Ridley sa sústredil na dvoch mužov stojacich na opačných stranách cez úchvatnú vizuálnu stránku,t.j kamera,ktorá ale nedá nakuknúť doslova do tejto doby,ale jej čaro upúta.Debut,ktorý majstrovi vsugeroval myšlienky práce s filmom,ktorú v každom nasledujúcom počine vylepšoval a má pár snímkov,ktoré toto dokazujú. Ridley Scott nie je mojim obľúbeným tvorcom,ale každý jeho film ma utvrdzuje v tom,že nie je zanedbateľný,že pokiaľ človek neuvidí dostatok filmov,nie je možné komentovať... (09.04.2014)

Ridley Scott ve svém debutu více „maluje“ než vypráví, což je vzhledem k atraktivnímu historickému kontextu trochu škoda, mrazivé dokonalosti obrazů (obzvlášť těch zimních) to ale nijak neškodí. Trojhvězdičkový základ za slast vizuální bych rád obohatil hvězdičkami za slast zvukovou (invenčnější hudba) a slast intelektuální (méně monotónní zápletka). Bohužel nemohu. 70% Zajímavé komentáře: tron, Shaqualyck, Sheldra, tartan (20.04.2012)

Steven Spielberg debutoval filmem Duel, Ridley Scott filmem The Duelists. A zatímco Spielbergův televizní snímek vypadá jako regulérní kinmofilm, Scottův celovečerák místy působí spíše televizně... Ale co bych se v tom dál šťoural, oba ty filmy jsou super. Soupeři dávají především dost jasnou odpověď na otázku "Proč se vlastně válčí? Proč se lidi nemůžou dohodnout a nechat toho?", dávají ji s pomocí výborných výkonů obou hlavních hrdinů a spolehlivé režie, která vytvořila nejednu nezapomenutelnou scénu (každý souboj je jiný a jejich úpornost se neustále stupňuje). (06.10.2019)

Ridley Scott v Soupeřích (podobně jako například v pozdějším Dobytí ráje) předvádí označení filmu jako „pohyblivých obrazů“ v zcela doslovné (a dech vyrážející) praxi. Od věcí nejdrobnějších v sytých zátiších, přes impresionisticky magické obrazy venkova, Ruskou zimu z které se vám zavrtává mráz až do morku kostí, přes nestálé hry stínů a nespočetných druhů světel. Pokud bychom pokračovali ve vypůjčování si pojmů z jednotlivých uměleckých disciplín, pak by se daly podmanivé obrazy brát jako „barva tónů“, zatímco o rytmizaci snímku se stará leitmotiv soubojů. Ty, ač je jich dostatek, nejsou zdaleka nudné a naopak, svojí rozmanitostí až zaráží. Ať se již bavíme o zbraních dle výběru, různorodém prostředí zápasů, či třeba nápaditě využitých střihových fíglů. Příznačným je v tomto ohledu například souboj, v kterém se poprvé zcela zřetelně láme Carradinova odvaha – jeho mysl se vrací ve strachu ke vzpomínkám, následně zpět k realitě, aby nakonec těkavě proplouvala mezi očekáváním vlastní, či soupeřovi smrti. Tyto obrazy se stupňují v četnosti i v rychlosti střídání, až divák nakonec neví, co je to skutečnost a co je jen představa - což posiluje nesnesitelné pnutí v otázce, co se vlastně stane/stalo. Však také hra s napětím prostupuje celý snímek – už od samotné premisy nepředvídatelné (a neustálé) hrozby od posedlého Keitela, přes podobně umanutý charakter Carradina, u něhož je úžasný paradox v tom, že čím více běží děj snímku, tím více musí člověk obdivovat jeho smysl pro čest a férovost. Čímž mu však na postavě záleží víc a víc, až do momentu, kdy si vlastně začne přát, aby zvolila v posledních soubojích raději ústup a zbabělost a tak eliminovala hrozbu smrti. Tím je divák zcela nepokrytě vmanipulován do těžkého morálního dilematu, před kterým hlavní postava neustále stojí a celý příběh tak získává velmi pikantní příchuť (no vida, začalo to u malířství a končí u kuchařství – ale řekněte, není umění vybrat a použít ve správném poměru ty skutečně vhodné ingredience? Člověk až nestačí žasnout, jak dokonale vyváženou pochoutku ukuchtil pro diváka v podstatě „začínající“ režisér). (01.03.2017)