Vinobraní

Reziser Hynek Bocan /Soukroma Vichrice, Cest a Slava/ natocil krasny, ale dost smutny normalizacny film, ktory sa odohrava na Morave uprostred tuhej normalizacie. Filmu kraluju vyborni herci ako pan Kemr /Kladivo na Carodejnice/ a Jirina Jiraskova /Svetaci/, ktori v pohode utiahnu aj tento normalizacny snimok. Ono uz roku 1982 normalizacia uradovala v plnej sile a zasahovala vsetky oblasti zivota spolocnosti /noviny, rozhlas, televizia, filmy, hudba/, ale ano : stale tvrdim, ze mam rad normalizacnu filmarsku tvorbu a aj za normalizacie vznikali kvalitne a zapamataniahodne filmy. Je mi jasne, ze charaktery postav boli dost ploche a samotny Bocan nechcel ist do konfliktu s vladnucimi sudruhmi a nechcel ukazovat drsnu realitu /ako Jasny vo Vsichni Dobri Rodaci/, ale v ramci ceskoslovenskej normalizacnej filmarskej jazdy je to film stale na urovni. Medziludske vzthahy boli miestami az prilis schematicke, ale zachranuje to nadherna sceneria Juznej Moravy. Takze za mna slusna nadpriemerna normalizacna filmarska jazda : 78 % (28.10.2014)

Marně jsem hledala ve filmu nějakou poetiku a nějakou hloubku, která by mě donutila přemýšlet nad tím, co vlastně sleduju. Ani jedno jsem tam nenašla. Pan Kemr se vždycky zatvářil tak moudře, jako by z něho měla promluvit staletí, ale nic takového se nestalo. Všechno plynulo moc poklidně, až mě to prostě přestalo zajímat. raději jsem šla připravovat večeři. To bylo daleko zajímavější. (26.09.2012)

Proč někdo tohle vůbec točí? Stojí jim za to čas na tyhle "odnikud nikam" filmy? Jako chápu režiséra, že se musí nějak živit, tak natočí scénář, co mu dají. Proč ale někdo píše takový scénář? To prostě jako týpek sedí za psacím strojem a říká si: "Tak tam mám dědu, co se stará o vnuka, protože se jeho rodiče rozvádí, tak dáme tomu trochu psychodrámu, tak třeba před koncem tam bude pohřeb a děda Kemr vezme vnuka poprvé do školy místo jeho matky... jo a třeba slíbí vnukovi, že pro něho po škole příjde, ale Jožka Kemrů už nepříjde, protože to s koňem a vozem rozfofruje s kopce, narazí do stromu a umře. A kluk před školou čeká a vejrá... a pak tam někdo předčasně pokácí majku... a pak klučina pustí všechny holuby... a pak... já nevím, konec... už mě nic nenapadá, ale lidi půjdou z kina spokojení." (15.06.2014)

Bočan zaštítil svůj pokus o ztvárnění generační výměny na prahu normalizace odzbrojující tváří Josefa Kemra. Ta také jediná v celé té polozhroucené stavbičce rozmarně vybraných společenskokritických epizod zpřítomňuje život – život chybujícího, zodpovědného, milujícího, odepírajícího si i přesycujícího se… Vše ostatní kolem míjí, ne však plynule a zvolna a mučivě dusivě, jak tomu ve skutečnosti bývá, ale nevyváženě, právě tak nahodile, jak se ty pokyny vyřinuly z dýchavičného scénáře. Dokládá to již zvuková rovina filmu: Bočan se ji pokusil co nejúčelněji využít, ale v těch nejvypjatějších scénách, kdy se nová doba konfrontuje s tou předcházející novou dobou, až ohlušuje, jak nic nezní, jen vše – to minulé i přítomné – řve. Sama pointa filmu je pak více než vražedná – jako by si nebyl režisér nebyl dost jistý, že všechno dojetí z diváků ještě nevyždímal, a tak sahá po lopatě. Normalizace... (23.12.2019)

Těch vztahů děda-vnuk jsme v našich filmech mohli vidět už několik, ať už v nich byli herci Kemr, Menšík nebo Deyl ml., vždycky šlo převážně o totéž. Josef Kemr tyto všecky vesměs bodré samorosty rozdávající své učení a životní moudrost uměl vždycky velmi přirozeně zahrát, ale jako celek je film krajně únavný, nezáživný a dost rozštěpený (nejspíš všemi těmi postupně navazujícími epizodami), nějaké oživení téměř nečekejte, jen všední řeči, které moc dobře každý zná, které vás navíc časem unudí k smrti.. Reliastický obraz jihomoravské vesnice je dneska také jaksi už minulostí.. (05.12.2009)