Režisérská dráha Hynka Bočana byla velmi přímočará. Hned po střední škole, v osmnácti letech, začíná studovat obor režie na pražské FAMU. Školu úspěšně ukončuje v roce 1961, a to absolventským krátkým hraným filmem Nenávist podle Drdovy povídky. Film je zařazen do distribuce pod názvem Hlídač dynamitu spolu s dalšími dvěma povídkami od stejného spisovatele, ale jiných režisérů.
Jiří Weiss, Karel Kachyňa a Jindřich Polák - to jsou jména režisérů, u nichž od r. 1961 postupně Hynek Bočan vykonával praxi asistenta režie v Barrandovských ateliérech.
V roce 1965 natočil svůj první celovečerní film Nikdo se nebude smát – tragikomickou historku střetu vědce s grafomanem. Za tento film obdržel Velkou cenu města Mannheimu na Filmovém týdnu v r. 1965 a cenu mladé kritiky na Západoněmeckých dnech krátkého filmu v Oberhausenu v r. 1966.
Následuje velmi zdařilá adaptace románu Vladimíra Párala Soukromá vichřice a vynikající historický snímek Čest a sláva z r. 1968, za který Hynek Bočan získává na MFF v Benátkách Passinettiho cenu italské filmové kritiky. Doma šel film za normalizace do trezoru, protože i přes to, že se děj odehrává na konci 30leté války, vyčnívaly z něj jasné nadčasové reminiscence.
Po zdařilé adaptaci Rychlých šípů, které pro TV seriál nesly jméno Záhada hlavolamu, se Bočanova tvorba jak filmová, tak televizní ocitá v normalizační šedi, což velmi dobře vyciťují i zde hodnotící diváci. Z této šedi mírně vystupuje další knižní adaptace Svatební cesta do Jíljí a seriál Slavné historky zbojnické.
Po roce 1989 vytváří pro Českou televizi velmi silné dílo, a to čtyřdílný TV film Přítelkyně z domu smutku, ve kterém se mu podaří plně přenést na TV obrazovku atmosféru Románu – pravda od Evy Kantůrkové.
Hynek Bočan i přes výkyvy v jeho tvorbě rozhodně patří k tomu lepšímu v naší filmové i televizní režii.
Pavel P. "PaRi" Ries
