Smrt v Benátkách

Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam. (25.06.2018)

Naprosto výjimečný film. Na velkém filmovém plátně ještě více vynikne.________EDIT 2020: Málokteré filmové dílo je stále aktuální jako Vicontiho Smrt v Benátkách. Film o životě, mládí, kráse, smrti a s nádhernou hudbou Gustava Mahlera mě nepřestává fascinovat svou životností od mých studentských let, kdy jsem jej viděl poprvé, nemluvě o nezapomenutelném diváckém zážitku na velkém plátně na LFŠ. Stále to má co říct a v souvislosti s prožitou pandemií nemoci covid-19 získává snímek nový rozměr, který mě dříve vůbec nenapadl.________A co si budeme nalhávat, vždycky jsem byl platonicky zamilovaný do představitele mladičkého Tadzia Björna Andrésena. Prostě mám ke Smrti v Benátkách určitý životní vztah. (14.11.2010)

Neviem prečo, ale toto vrcholové dielo pána Viscontiho ma neočarilo až tak, ako jeho iné diela, napríklad taký Cudzinec sa mi páčil oveľa viac - má s týmto dielom veľa podobného, oboje sú totiž adaptáciami veľdiel európskej literatúry 20. storočia v oboch prípadoch zhruba rovnakého rozsahu (novely). Hlavným dôvodom môže byť zrejme hlavný hrdina, ktorý mi bol vrcholne nesympatický, jeho herecký prejav sa mi nepáčil - chvíľu som aj uvažoval, či je to zámerná autorská štylizácia - tlačenie na divadelnú manieru a prehánané štylizované herectvo sa v podstate hodí do divadelných prečačkaných kulís hotela a celých benátok a pravdepodobne to bol zámer, ale čo na zámere, účel v tomto prípade nesvetil prostriedky, pretože ak vám hrdina nie je sympatický a nedobre sa vám na neho pozerá, je vám zaťažko ho sledovať (a musíte ho sledovať celé dlhé dve a pol hodiny), ubíja vás to. každopádne však skvostný výber predlohy, poukazujúci na režisérovu odvahu (spracovať dielo takého kalibru, zaťažené nedejovosťou, no naopak obťažkané myšlenkami a významami, dielo vyslovene LITERÁRNE, narábajúce hlavne s jazykom a štylistikou) je veľkým plusom, o to väčším, že jeho prenos na plátno, prevod z jazyka literárneho do toho filmového, bol nesmierne precízny a tá dusivá atmosféra úpadku a rozkladu bola ilustrovaná od začiatku (geniálny prvý záber, ktorý prejde z tituliek planule do filmu - príchod parníkom za svitania) cez celý film (jahody, šíriace nákazu, gýčovo prebubrelé kulisy hotela, špinavé, odpadkami posiate ulice Benátok) až po záver (maska hlavného hrdinu). visconti urobil pár posunov oproti predlohe a hladne jeden podľa mňa značný a mierne meniaci, či aspoň čiastočne inak podfarbujúci pôvodné vyznenie obsiahnuté v knihe: (nasleduje trochu spoileru) hlavný hrdina Gustav von Aschenbach je tuto skladateľ, ktorý neustále provokovaný svojim priateľom po smrti svojej dcéry má tvorivú krízu, ktorá dokáže, že je v podstate prázdny, netalentovaný, kdežto v knihe bol Aschenbach spisovateľ na vrchole síl a na výlet do Benátok ho odhodlala podivná, až mystická scénka pozorovania cudzokrajne pôsobiaceho človeka vychádzajúceho z cintorína. I napriek týmto miernym posunom však sa jedná o nesmierne presnú a vzácnu adaptáciu a naozaj pôsobivé filmové dielo. (07.10.2011)

Stejnojmenná kniha Thomase Manna mi už nějaký ten pátek leží v knihovně a upřímně řečeno, moc se mi do ní nechce. Když už se ale blíží ta maturita, film jsem si odpustit nemohla, navíc mě lákalo samotné jméno režiséra. Smrt v Benátkách je film náročný a i já se musím přiznat, že ne vždy jsem se dívala s radostí. Ale byly tam i scény, u kterých máte prostě pusu dokořán a jen tiše zíráte. Obdivuji práci titulního herce, ale také práci Viscontiho, neboť to má hlubokou poetiku, dokázal dokonale skloubit pomalou a citlivou hudbu s táhlými záběry a vzápětí to vše rozbít a ukázat nám Benátky zcela jinak... (16.06.2013)

Gustav von Aschenbach mi byl odporný. Ovšem film jako celek se mi líbil, a to především po vizuální stránce. Nemám moc rád Mahlerovu hudbu, ale do tohoto filmu seděla dost dobře. Stejnojmennou Mannovu knihu jsem spíš protrpěl (naštěstí je velmi tenká), ač mám Thomase Manna rád, ale film jsem zhlédl s chutí již potřetí. (24.11.2006)