Smrt v Benátkách

Nejsem si jistý, nakolik by mne tenhle film zaujal, kdybych předtím nečetl výbornou knihu Thomase Manna. Stejně tak si nevím, kolik působivosti by filmu zůstalo nebýt úžasné hudby Gustava Mahlera. Kdo nemá trpělivost vnímat tenhle VELMI POMALU plynoucí snímek, měl by zůstat u knihy a při čtení si pouštět toho Mahlera. (10.12.2002)

Smrt v Benátkách pracuje se čtyřmi figurami. 1, Parametrická narace. Tedy způsob filmového vyprávění, který sice nese jistý příběh, ve filmu o něj však téměř nejde, naopak dominantní je formální složka. Bordwell hovoří o záměně významu syžetu (schéma a uspořádání příběhu - ve většině filmů upozaděné, zde podstatné) a fabule (příběh samotný - ve většině filmů podstatný, zde upozaděný) a o důležitosti stylu, který vytváří svoji vlastní logiku a nahrazuje vyprávění. 2, Druhou figuru představuje francouzský intelektuál Deleuze se svým pojetím evropského filmu-času. Deleuze ukazuje, že podstatou amerického hollywoodského filmu je pohyb, zatímco v evropském filmu hraje hlavní roli čas; postavy evropských filmů se dostávají do situací, na které již nedokážou reagovat a stávají se samy diváky a jsou odsouzeny k bloudění, procházce či projížďce. Zatímco obraz-pohyb převažoval v kinematografii od počátků až do války, poválečná kinematografie spolu s novým vnímáním reality po otřesných válečných zkušenostech zažívá krizi obrazu-pohybu a objevuje nový typ obrazu; rozšiřuje jej o dimenzi času. Ve Smrti v Benátkách je postava hudebního skladatele oním bloudícím cizincem a hudba časem. A samozřejmě, skladatel se pohybuje, ale hlavní argumentace vychází z toho, co tímto pohybem postava vyjadřuje, ne že má schopnost tento pohyb vykonávat. 3, Třetí figura dává do souvislosti střet filmového vystavení (to zde dominuje) vs. promítání (to absentuje). Nedílnou součástí tohoto filmu je osamělost, ve které se nacházíme při jeho pozvolném sledování – jako bychom kontemplovali obraz v galerii, dlouze, pozvolna, osamoceně a tiše. Jako by tyto obrazy Viscontiho, které můžeme možná trochu nadneseně nazvat „reprodukcemi", byly spíše vystaveny, než promítány. Visconti skutečně spíše maluje, než že by promítal. 4, Poslední figurou, výrazně navazující na bod tři, je kamera. Za (i) postava skladatele často sleduje netečně okolí a kamera představuje jeho pohled. Kamera zastupuje skladatele, protože to on se rozhlíží a zkoumá hovory a každodenní švitoření, zatímco je sám. To jeho očima zkoumáme Benátky. A za (ii) je velká část hlediskových záběrů (zastupujících postavu) falešná; jejich skutečná motivace vychází z nutnosti zachovat plynulou kontinuitu. Funguje to velice důmyslně: Postava se někam podívá (vidíme dívající se postavu). Kamera ji zastoupí (vidíme okolí očima postava). Ale už se nevrací zpět k postavě, naopak rozvíjí a řetězí další události. Přestože jsme tedy v Benátkách, v uzavřeném městském cyklu, díky kameře a filmovému stylu postupujeme vpřed. (27.10.2008)

Melancholická báseň o bláhové lásce renomovaného hudebního skladatele k botticelliovsky krásnému polskému chlapci. Drásavé drama pohledů, v němž všechno zůstává otevřené a nezodpovězené. Faustovsky ďábelské rekviem o nezadržitelném tělesném, duševním i uměleckém rozkladu. Hlavní postava Gustav von Aschenbach je svým introvertním způsobem parafrází na osobu českorakouského hudebního skladatele Gustava Mahlera, skladatele provázejícího osobní tragédie, rány osudy otištěné v symfonických partiturách. A právě tato hudba nezaměnitelně, jako nit proplétá celý film. Filmová verze není přesnou adaptaci novely Thomase Manna, celkové tempo je pomalé, jednotlivé záběry kamery a její splynutí s hudbou, veškeré dialogy, postavy, vzpomínkové sekvence i proslulá závěrečná scéna smrti se nese ve výsostně poklidném, avšak příznačně úpadkovém tempu. Není od věci, že Luchino Visconti zde abstraktně nevystupuje jako filmový režisér, nicméně daleko více mu zde sluší role hudebního dirigenta, jenž udává takt celému "organickému" orchestru. A pak jsou tady ty Benátky, nádherné město na laguně, město zamořené morem, které svou nihilistickou podobou občas mírně převyšují formu nad obsahem. I ono ústřední téma zamilovanosti starce do mladičkého chlapce samo osobě působí poněkud pedofilně, nicméně obalení do estetického hávu zakrývá jisté skutečnosti. Je ovšem dobré si uvědomit, že sám Thomas Mann napsal tuto novelu postavenou na vlastním zážitku, takže onen homosexuální podtext není opodstatněň, jelikož zamilovat se do krásy v jakékoliv její podobě se může stát každému kdo jeví alespoň sebemenší cit. Ale co je to platné, když Visconti je Visconti a jeho filmová řeč prostě vždy bude o aristokratické vznešenosti, byť poznamenaná temností, smutkem, odcizením a osobitou tragédii. Estetická mnohovrstevnatost vytváří umělecké dílo, nenapodobitelný mistrovský kus, těžkostravitelné podobenství ve světové kinematografii. (24.02.2009)

Keďže Bjorn Andrésen je skutočne nadpozemsky krásny, týmto filmom dosiahol casting svoj absolútny profesionálny vrchol, nakoľko Smrť v Benátkach je film, ktorý - na rozdiel od prvoplánovo registrovateľného príbehu (zvádzajúceho k plytkým, prostoduchým či dokonca vulgárnym interpretáciám) - sa nadpozemskou krásou programovo zaoberá. Presnejšie - koncentruje sa na rozprávanie o nemožnosti dosiahnutia ideálnej krásy v umení a ideálneho vôbec. Postava poľského mladíka je rovnako neskutočná, preludná a efemérna ako sfumato na obrazoch Leonarda a jeho školy - je to personifikácia Krásy a Inšpirácie. Ako inak si vysvetliť, aby sa skutočný 15 ročný chlapec na kohokoľvek uprene díval s výrazom nejakého tajomného božstva (15 sekundová sekvencia bez zažmurkania) a o čosi neskôr vyvádzal na pláži s rovesníkmi. Práve toto jasne artikuluje, že fyzické a zmyselné je potlačené v prospech duchovného. Viscontiho typické "päťminútové" scény v jedinom zábere zbožňujem. Prezrádzajú absolútnu koncentrovanosť a suverénne gesto režiséra, ktorý si je natoľko istý svojím zámerom, že kladie znamienko rovnosti medzi "skutočný" čas a fiktívny čas filmový, aby z diváka urobil voyeura bytostne zainteresovaného na dianí, ktoré sa pred ním odvíja, i na jeho význame. Už z toho pohľadu je takáto filmárčina fascinujúca, nehovoriac o tom, že okrem premýšľania máme možnosť náležite vychutnať špecifickú atmosféru. Do filmu, kde dominantnou témou je neuchopiteľnosť krásy ako duchovnej hodnoty vnáša použitie dráždivo dlhých záberov (akcentujúcich materiálno) dusný, znepokojujúci prvok a teda estetiku extrémneho kontrastu, ktorá je napokon využitá i pri konfrontácii krásy zmyslovej s ošklivosťou (Tadzio a spevák na terase hotela). Keď ten neuveriteľný Andrésen vrhne - podľa Viscontiho pokynov - "pohľad z bodu A do bodu B", človeka až zamrazí. Tam, kde hlavný hrdina krásu nachádza a stráca, kúzli Visconti klaustrofobicko-fantazijnú krajinu nie nepodobnú niektorým horúčkovitým, unikavým neskororokokovým víziám Benátok, aké občas maľoval Francesco Guardi. Najznepokojujúcejším momentom celého filmu je však záverečné gesto mladíka. Nie preto, že by snáď toto gesto nemalo predobraz v novele. Zatiaľčo Mann vágne popisuje neurčité gesto, Visconti - ak ho chcel mať vo filme (a on ho tam rozhodne mať chcel) - musel divákovi ukázať celkom konkrétny pohyb, teda čosi, na čom stojí a padá kinematografia ako taká. Nečakane alogický charakter tohto pohybu spôsobuje, že do banálneho, až do krajnosti trivializovaného príbehu odrazu vstupuje prvok nadprirodzena, konečne tá enigmatickosť, ktorá je vlastná každému dobrému umeleckému dielu. PS: Andrea Verrocchio by dal 5*. PS 2: Práve som kdesi narazil na jednu interpretáciu, podľa ktorej je chlapec nadprirodzenou entitou, známou v mnohých starých kultúrach, ktorá uľahčuje umierajúcim prechod zo života do smrti. (20.10.2004)

Tohle je pro mě skutečná záhada. Skoro dvě a čtvrt hodiny jsem se v podstatě nudil a přitom mi to uteklo jako voda. Nenechte se zmást povídačkami o nádherné hudbě. Ano, hudba je to opravdu pěkná, ale tak, jak to zde mnozí prezentují, by se mohlo zdát, že se spousta krásných tónů prolíná celým filmem a sekunduje zajímavé kameře. Pravda je ovšem zcela opačná, hudební doprovod se ozývá velice zřídka, odhadem tak 20 minut z celkových 130. Jak již bylo řečeno, zápletka je prostinká, dialogy téměř žádné a v polovině z nich herci přehrávají tak, až je to někdy k smíchu (zejména filozofické debaty o kráse). Přesto má Smrt v Benátkách, co nabídnout, a to zvláště ve vzácných momentech, kdy zazní hudba a přichází vizuální bašta pro oko. Za nejlepší scénu považuju návštěvu hlavního hrdiny u lazebníka. (16.11.2004)