poster

Dým bramborové natě

  • anglický

    Smoke on the Potato Fields

Drama / Psychologický

Československo, 1976, 95 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • triatlet
    *****

    František Vláčil dokázal nejen z Rudolfa Hrušínského, ale i z ostatních herců vyždímat maximální nasazení a výsledkem jsou přesvědčivé charaktery postav.(19.11.2011)

  • sepp
    ****

    Komorni film s bravurne vykreslenymi a zahranymi postavy - mezi nimiz doopravdy R. Hrusinsky vycniva jako supernova mezi stolnimi lampickami. Jeho posmutnely doktor s zivotnim nadhledem se nezaryje do pameti nejakou jednou vyraznou scenou, ale zanecha vzpominku na kvalitni filmovy zazitek celou svou komplexnosti.(5.1.2004)

  • NinonL
    ****

    Na dobu veselého budování socialismu dost ponurý film. Ale o to věrnější a pravdivější. Doktor Meluzín, nezván a nevítán, si klestí cestu životem na vesnici, která mu měla připomínat šťastné dětství. Jenže vše se změnilo a od dětství ho dělí nejen spousta let, ale také nová doba, tolik odlišná od té dřívější. V tomto filmu je to hodně patrné, proto byl zřejmě také zakázán.(21.12.2013)

  • Radek99
    *****

    Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..."(23.11.2006)

  • Marthos
    ****

    Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného.(6.10.2013)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace