Dým bramborové natě

Bohumil Říha nebyl žádný spisovatelský velikán, a režisér Vláčil evidentně musel vybírat z toho, co na jedné straně mohlo sítem bolševické cenzury projít, a současně nebylo beznadějně pitomé. Výsledkem je dost povrchní látka mistrovsky zrežírovaná a dobře zahraná. Příběh by dostal závažný rozměr až tehdy, kdyby vyslovil i to, o čem Říha mluvit nechtěl a neuměl a Vláčil nesměl. --- Na filmu je nejsmutnější vědomí, že představuje to nejlepší, co mistři Vláčil, Hrušínský a spol. směli v těch časech vytvořit. A tak ta šedivost a zamlklost celého filmu paradoxně přece jen vypovídá o oné hrozné, šedivé a zamlklé, době. (20.09.2010)

Ještě teď mi hučí v hlavě dunění stožáru vysokého napětí v závěrečné scéně, stejně tak mě mučí i zamlžené okýnko, valící se déšť, nepřehledná cesta, černý nákladní vůz. Vláčil do této záverečné scény vtisknul marnou snahu hlavního hrdiny. Vynikající Rudolf Hrušínský a pro mě překvapení Jana Dítětová v roly sestřičky s tak ničivým pohledem, že skutečně zamrazí. (19.01.2008)

Nebýt literárních skript (kapitola próza po roce 1945), kde je Bohumilu Říhovi věnován jeden řádek, zůstal by mi tento zdařilý film zcela utajen. Říha je scénáristou a autorem takových pecek dětské socialistické literatury jako je Divoký koník Ryn, Dva kluci v palbě, jeho další díla posloužila svým námětem pro Adama a Otku či jistě známější Honzíkovu cestu. Říha psal ale prózu i pro dospělé a příkladem snahy o moderní socialistickou literaturu, která se snaží korespondovat se stylem světové, je Doktor Meluzín. Tato kniha a film jsou tím nejlepším, co si může čtenář/divák z Říhy odnést. Je však nutno podotknout, že próza samotná má závěr zcela jiný (Markéta dá dítě na starost Meluzínovi a odjede pryč, Pavlína mu vyzná lásku a tak dále). Nejedná se tedy o adaptaci knihy, jak se mnohdy uvádí, nýbrž spíše vybraných částí a motivů. Posledních několik minut v omšelé a otlučené sanitce, spolu s tíživou a reálnou zápletkou + vykreslení vesnice let sedmdesátých a výkon paní Galatíkové, vytváří ze snímku záležitost, jejíž smutný Dým budete pociťovat ještě nějakou dobu... (29.12.2008)

Film Dým bramborové natě má tři velké přednosti: Rudolfa Hrušínského v roli nyní venkovského doktora Meluzína, Věru Galatíkovou coby učitelku a Františka Vláčila za režijním pultem. Mínusem je ale nevýrazný scénář (srovnám-li to např. s tématicky obdobnými Kachyňovými filmy: Pozor, vizita!, nebo Sestřičky) a smutný a pomalý děj, pro Vláčila ostatně dost typický. Ukázka: http://cz.topfun.tv/filmy-online/dym-bramborove-nate-635558.html (21.12.2013)

Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %. (29.01.2012)