Údolí včel

Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása. (14.05.2007)

Andělé jsou mezi námi. Bez nich bychom žili jako zvěř. Že se andělé neprojevují vždy právě tím nejjemnějším způsobem, je nad slunce jasné. Není nic vyššího než víra a za záchranu něčí víry je třeba bez mrknutí oka položit život svůj i kupu životů dalších. Rytíř Armin vše pochopil a konal nehledě na překážky a neohlížeje se na způsoby. Donedávna jsem si myslel, že vrcholem naší kinematografie je Markéta Lazarová; byl jsem donucen svůj soud zobecnit - je jím tvorba Františka Vláčila. (04.01.2006)

Láska na první pohled. Nevím proč právě u tohoto filmu mám vtíravý pocit, že takhle nějak mohl vypadat středověk: na jedné straně temné vztahy a vášně, kde je jen krůček k násilí a krutosti, na druhé straně klid a pomalé plynutí času a nad tím vším víra, všeobjímající a mající řešení pro všechny situace. Moje oblíbené pasáže: rozhovory Petra Čepka a Jana Kačera na mořském pobřeží a scéna se slepou dívkou uprostřed rozkvetlé louky. A černobílá barva tomu moc sluší. Proč tenhle film proboha ještě není na DVD? (07.12.2006)

Bergman po česku? Aspoň tak to vnímám já, protože Vláčilovo pošmourné a zašpiněné vidění středověku ho ke švédskému géniovi hodně přibližuje. Stejně jako obřadnost gesta i slova, váha na jediný obraz, který zdánlivě nic neříká a přitom mluví každým detailem. Körnerův scénář je vystavěný mistrovsky, buduje kámen po kameni schodiště k závěrečné tragédii, která se vynoří z téměř harmonické oslavy pohanství středověku. Čepek, Kačer a další herci z Činoherního klubu vnesli do příběhu nádech divadelnosti, pomalost, důraz na každé slovo i čin. Zdeněk Liška zase potvrdil, že byl výjimečným skladatelem, jakkoli občas v podivném žoldu: jeho světský i náboženský hudební doprovod precizně podbarvuje tiše bzučící drama o dvou stranách víry. Ačkoli bylo Údolí včel celkem nelítostně zadupáno Novou vlnou, v čase dokázalo dominanci komplexní umělecké výpovědi nad dobovým filmařským experimentem. Při vší úctě k Nové vlně, tohle je prostě o třídu jinde. (26.01.2004)

" Oslava " středověku v celé své síle a kráse! Fanatismus, loajalita k řádu v kontrastu s touhou po svobodě. Vynikajícím způsobem budovaná a zachycená atmosféra, člověk se na 96 minut ocitá sám ve 13. století. Nevím, zda- li je to více způsobeno úžasnou černobílou kamerou Františka Uldricha, či vynikajícím způsobem zvolenou hudbou Zdeňka Lišky, či mistrnou režií Františka Vláčila nebo opravdu vynikajícími hereckými výkony charizmatikého Petra Čepka jako Ondřeje z Vlkova ( na ty jeho oči jentak nezapomenu), Jana Kačera jako fanatického náboženského rytíře Armina von Heideho a Věry Galatíkové jako Lenory. Během snímku jsem se pohyboval mezi 4-5 * hodnocením, ale konec snímku, to rozhodl za mě! Neuvěřitelně silný a intezivní zážitek! (15.06.2009)