Vstup zakázán

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)

Skutečně, obraz pohraničníků v poválečné době. A je zde vše, jak těžká práce na "bojišti" tak těžký rodinný život těchto mužů a jejich manželek. Kdo jiný, než perfektní Jiřina Švorcová, může hrát manželku pohraničníka, která řeší dilema neustálého nedostatku času jejího manžela pro rodinu. A zároveň opravdovou závislost svého synka na jeho otci. Ta se projeví útěkem asi 5ti letého kluka do pohraničního pásma za otcem. Teprve tahle zkušenost a skutečný odraz jejich vlastních problémů na jiném manželském párů dovede Jiřinu k prozření a pochopení. Hvězdičky dolů za trochu divokou režii druhého snímku a taky jsem se na to díval hlavně kvuli paní Švorcové. (15.03.2012)

Vláčilova povídka je na prvotinu překvapivě vyspělá, šikovně snoubí drama s poetikou, dokonce ani závěrečná akce nevypadá hloupě. Druhá povídka je více naivní, dramatičnost je dána samotným faktem, že prcek není k nalezení, k tomu burácí heroická hudba, aby by pomalejší divák tušil, že se děje něco děsivého. Bloudění drží nad vodou nezvykle dobrá Švorcová, které to zde i mimořádně sluší. (22.12.2022)

Povídkový film o životech šumavských pohraničníků. První povídka (PRONÁSLEDOVÁNÍ) od Vláčila, která je zároveň jeho debutem, je naprosto vynikající. Nese v sobě hodně z Vláčilova pozdějšího rukopisu, včetně citu pro sounddesign. Je z ní hodně cítit odkaz na klasické westerny - jízda na koni po zasněžených šumavských pláních, procházení vagóny a závěrečná pomalá konfrontace s dosud neznámým antagonistou. Hlavní roli tu hraje perfektní Zdeněk Kutil. Jeho kolegu, mladého pohraničníka tu hraje Jan Němec. Za mě je tahle vláčilova povídka ohromný objev. K tomu ještě hodně zvláštní kytarový soundtrack Svatopluka Havelky (5*) __ Druhá povídka (BLOUDĚNÍ) od Milana Vošmika je pak již velice rutinním klukovským dobrodružstvím naroubovaným na vztahové drama o tom, jak to rodiny vytížených pohraničníků mají těžké a jaké jsou neděle s manželem u stolu vzácné. V první části se lze ještě nějak ukojit sympatií s manželkou, která strádá o samotě při nekonečných směnách svého manžela, brzy se ale povídka přetaví v poměrně plytkou nudu. (2*) (30.03.2019)

Obě povídky se liší nejen zvoleným příběhem, ale vlastně nemají ani moc společného. Vyjma toho, že jsou pouze ze života našich pohraničníků. U první povídky se nezapře básnický Vlačilův styl. Žel, logika tu dostává pěkně na frak. Druhá povídka se liší jakousi jinou náladou, kde je výslednicí usoužená maminka a malý chlapec na útěku. Co říci celkem? I když mají příběhy rozdílnou úroveň, není to úplně špatný film. (04.03.2016)