Němá barikáda

Osudem i různě zvládanou limitou Otakara Vávry jsou historické okolnosti, které ovlivnily takřka polovinu jeho dlouhého života (letos tento pozoruhodný muž dovrší své sedmadevadesátiny). Ve většině případů se však s ožehavými tématy, která volil, dokázal vypořádat na buď solidní, nebo i velmi dobré úrovni. To, co kolegové porůznu uvádějí jako Vávrův zápor - poplatnost době - neplatí jen pro film, ale i pro jeho literární předlohu (Jan Drda byl právě v padesátých letech předsedou Svazu československých spisovatelů, tedy suprarežimistickým literátem). Přesto obraz osamělé barikády na strategickém místě i odhodlání jejích obránců nejsou kašírované. Naopak - kus z nálady té horečné doby necelých pěti dnů Května 1945 tu určitě zůstal zachycen. I při oprávněně konstatovaných nedotaženostech je však nutno film vnímat především v dobovém kontextu boomu budovatelského kýče literárního, divadelního i filmového. Dokázalo-li toto dílo odolat tak zhoubnému přívalu, nemůže nebýt neumělecké a neplnohodnotné. Soudím, že je ještě něčím víc. Dílem nadčasovým pro syrovost svého vypovídacího záběru. V mnoha ohledech svou nesestříhanou syrovostí snese srovnání s prvními díly italského neorealismu - mj. Rosselliniho ŘÍMEM OTEVŘENÝM MĚSTEM. Rušivé momenty v kompozici filmu jsou odhadn utelné jednak v úvodu, zejména však v závěru filmu, kam Vávra na pokyn Kopeckého - jak sám uvádí ve své vzpomínce - vložil scény ze svého střihového dokumentu CESTA K BARIKÁDÁM. (20.10.2007)

Pěkné zpracování rozhodujících chvil pražského povstání. Pravda, vkrádá se tu trochu propaganda a je zde již silně cítit rudý vliv. I tak tento film nemůžeme odsuzovat, protože i když je silně zidealizován, mnoho z těch věcí se skutečně odehrály a lidé v té době skutečně umírali. Pravda, herecké výkony nejsou strhující, spíš průměrné či lehce nadprůměrné, ale celkově se v člověku stejně objeví trocha hrdosti, i když z odstupem času jsou některá gesta či slova přinejmenším k smíchu. Inu.. památník obětem, který trochu s dobou pozbyl svého lesku, ale i tak je to velmi hezký film. 65%% (13.03.2010)

Ať si říká kdo chce co chce, Vávra v rámci možností natočil působivé válečné drama v u nás dosud nevídaném technickém a stylovém pojetí, které navíc dokonale funguje. Rověnž výbroně přenáší dobovou spontánnost a díky ní je snadné odpustit nekteré patetické scény (ovšem rozhodně ne žádný sentiment, opravdu solidní pokus o civilistní ladění). Za pozornost stojí Marvan, akční hrdinka Drapińská (i když na to jak se na začátku potácela z transportu se dost rychle zotavila) a opět tragická Vášová, které tyhle role prostě sedí. Z Vávrovy filmografie určitě jedno z vrcholných děl. (06.12.2009)

Nema barikada je klasika v podani Drdovy knizky, a film ten se povedl taky na vybornou. Prvni slzu jsem uronil hned na zacatku, kdyz nestastne zastreli puvabnou Andulku (Vlasta Vlasakova). Potesila tez skvela Vasova, ale i hlavni zena, polka Barbara Drapińska. Bezvadny film o odporu prazanu, o obycejnych lidech...Marvan jako prvorepublikovy zkuseny cetnik je paradni a zamyslenihodnou figurou. Krasne udelany film. (30.01.2015)

Němá barikáda na mě působí jako klenot mezi starými čsl. filmy, a to i přesto že je do ní i lehce vnesena komunistická propaganda, kdy se z rádia v závěru filmu ozve: "Naše revoluce je revoluce pracujícího lidu." A především hned v úvodu filmu, poté kdy bylo vysvětleno, že Berlín již padl, vůdce zemřel, Německo prohrálo válku, a tak chce alespoň zničit Prahu a že Němci chtějí uprchnout. "Vedení KSČ organizovalo aktivní odpor na obranu závodů, které nesměly být zničeny ustupujícími nacisty. Dělnické čety zajišťovaly své podniky. " To je ale tak vše, co bych tomuto filmu vytkl. Naopak mě velice překvapil. Úvod obsahuje autentické záběry z konce 2. světové války, a to především z dobytého Berlína. V závěru jsou zase autentické záběry příjezdu Rudé armády do Prahy. Těchto záběrů si dnes važme. Stejně tak toho, že můžeme vidět, jak vypadala Praha těsně po válce, kdy Vávra natáčel tento film. Právě díky těm záběrům na starou Prahu, tehdejší ulice, lampy a rozbořené domy neodtrhne divák oči od filmu. Takovouhle Prahu už neznáme, jak vypadala staře, hnusně, ošuntěle... Druhým lákavým bodem filmu jsou samotné boje. Tohle je pořádný válečný film z tehdejší doby, a především z Prahy. Podle mě je lepší i než ULOUPENÁ HRANICE ze Sudet, která je o dva roky mladší. Praha je plná barikád, civilistů s puškami, kulomety, pancéřovými děly a proti nim jedou německé tanky. Zaujme i prchání německých civilistů či sundávání německých nápisů z obchodů a z ulic. Vávrovi se povedl v roce 1949 natočit opravdu povedený válečný film z pražských ulic. Bohužel dnes již film neznámý, možná i odsunutý právě tou dobou, kdy vznikl. [1723. hodnocení, 83. komentář, 68%] (17.10.2019)