Plavecký mariáš

Václav Wassermann byl člověk, který psal kdysi výborné komedie (Hej rup!, Katakomby), zaměřené levicově, takže jeho poválečný přechod k agitaci byl asi věcí upřímného přesvědčení. Zvláštní je, že i když přehodil výhybku ze salonních komedií k budování, veřejně se zasazoval za obsazování "buržoazních" hvězd starého Barrandova. Plavecký mariáš vznikal původně se záměrem napsat novou, "pokrokovou" veselohru pro Vlastu Buriana. Měl hrát hluchého voraře Šindeláře, který pak hodně zpopularizoval Jiřího Plachého. Burian totiž nedal ani na přemlouvání Jaroslava Marvana a odmítl. Postava Šindeláře, na jeho projevu závislá, musela být seškrtána na minimum a Plavecký mariáš je proto nakonec jen další story á la Štika v rybníce, kde se všichni můžou přetrhnout, aby "splnili plán", "přiložili ruku k dílu" a kdesi cosi. Šlo to dokonce tak daleko, že i Marvanův malý vnouček je uvědomělým předsedou žákovského výboru ("Dědo, jak se dělí demonstrace?") :o) Neškodná blbinka, opravdu spíš k smíchu. 20% (07.03.2007)

"Dnes člověk ovládá i přírodu, co myslíte, jak by to udělali v Rusku?". Těžká budovatelská naivita silně brzdí tuto jinak docela roztomilou plavbu. Spolu s dřevem přivážejí voraři dolů i svou pracovní čest a důkaz, že tradiční řemeslo má své místo i v nových časech. "Dřív to bylo jen - co je moje, to je moje - a to ostatní do toho mi nic není...". Film plný mouder o světlé budoucnosti padesátých let. (16.08.2015)

Většinou jsem ve filmech zrozených za socíku schopen všelijaké to soudruhování pětiletkování a schůzování zdařile ignorovat, tentokrát mě však rušilo. Možná proto, že to jinak byl nádherně lidský a poetický příběh o mizejícím světě a labutí písni jednoho řemesla. Rozehraný navíc skutečným mistrem hereckého kumštu. Lehce, s nadhledem a dokonale vybalancovaným sentimentem, kterému kupodivu ten okolní idylický optimisus a pracovní elán příjemně sedl. (20.07.2012)

Veselohra Plavecký mariáš na námět Jana Morávka byla diváky v době své premiéry přijata neobyčejně příznivě. Proč tomu tak bylo? Zaujal je především prostý lidský příběh bývalého plavce Váni, kterému se podařilo sestavit vorařskou partu a pomohl tak dopravit několik tisíc kubických metrů polomového dřeva včas na pilu. Film realizoval zkušený tým filmařských praktiků v čele s režisérem Václavem Wassermanem a kameramanem Ferdinandem Pečenkou, který dokázal citlivě a poeticky přiblížit krásu neporušené přírody a půvab zapomenutého českého řemesla. Snímek je cenný i tím, že ukazuje vltavské povodí v původním stavu těsně před dokončením kaskády velkých přehrad. Budovatelský entuziasmus pak částečně vyvažují mistři ze staré herecké školy v čele s Marvanem, Plachým, Fialou, Pištěkem a dalšími, byť některé dobově podbarvené vtipy a situace pobaví i přes jejich současnou kamennost. (05.10.2008)

Dějově je to samozřejmě poplatné době vzniku, ale podíváme-li se na tehdejší situaci trochu blíže, je dost pravděpodobné, že většina plavců skutečně byla komunisty, nebo sociálními demokraty (tedy značně levicově zaměřenými voliči), takže to že "pracují pro kolektiv" není až tak zvláštní. A film má (podobně jako Stíhán a podezřelý) nezanedbatelnou historickou hodnotu, protože zachycuje zmizelé řemeslo (prameny vedou skuteční plavci). (17.12.2011)