Romeo, Julie a tma

Zatímco Smyczkova adaptace působí komorněji, Weiss zobrazuje v plné šíři atmosféru června 1942. Příběh je vyprávěn retrospektivně a už při Pavlově návratu k předchozím událostem naznačí hudební motivy Jiřího Srnky (a ztrácející se matčino volání "Pavle, nic na tom nezměníš!") neutěšenost situace. Následně kamera věnuje pozornost odsunu židovské rodiny a scénář předkládá emotivní dialog otce s malou dceruškou. Upoutá záběr na sousedské loučení, při němž zazní "na shledanou", kterému ale hrdinové těžko věří... Příběh nabízí kontrasty díky prostředí činžovního domu- úkryt na půdě a bujaré veselí oslavujících Němců. Silné dialogy: Pavel: "Dneska je všechno prozatím." Hanka: "Táta mě varoval před lidmi, kteří litují." Kontrastní je také Pavlův pohled na dívky/ ženy - srovnání Hanky s hodně mluvící, ale nic nesdělující Alenou nebo s proněmecky orientovanou sousedkou Kubiasovou (Blanka Bohdanová). Scénář se liší od předlohy (sám Otčenášek se na úpravách podílel a i záměnou dívčího jména - místo Ester vystupuje Hanka - jako by naznačoval, že jde o další variaci této silné látky). Scény ze školního prostředí místy kopírují ve stejné době natáčený Vyšší prinsip (také s Ivanem Mistríkem a Jiřím Kodetem). Kamera kouzlí při taneční scéně. Nenásilně působí symboly v podobě pozorování hvězdné oblohy. I když filmařsky nabízí Weissovo zpracování velkou pestrost, tak právě množství linek může působit možná až rušivě (v případě zvířat pro mě až takžka (pře-)zbytečných - akceptuji kanárkovo trylkování, ale ne už zápletku s morčetem nebo foxteriérem). (05.01.2011)

Temné love story o zakázaném páru uprostřed válečních hrůz. Kdyby nebylo války, neměli by se tak rádi, možná by se neznali vůbec a zároveň by nedopadli tak tragicky... V tomto filmu ale nejde pouze o válku, ale také o lidské charaktery a statečnost, přičemž za tragickým závěrem osudu se zde nakonec překvapivě neskrývá jenom nacistický "zákon", ale především zbabělá zrada z domácí strany. Jiří Weiss vytvořil v snímku atmosféru plnou neklidu, hrůzy, strachu, která vtáhne diváka do pozornosti od prvních minut v podobě strašidelné samootvárací skříně. Skvěle vykřeslené postavy stvárnili Jiřina Šejbalová, František Smolík i dva ústřední herci ze začínající generace. Krásně lyricky laděné setkávání se zamilovaného páru jsou tu jediným, bohužel ne věčným útěkem z té hrůzné atmosféry. ,,Jsou vůbec ještě řeky?" 95% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) (04.02.2018)

Chtěl bych vidět některá videa z natáčení z podobně starých filmů, protože mě zajímá, jak k nim tvůrci přistupovali... Tento snímek na mě silně zapůsobil svou upřímností, naléhavostí, spěním ke konečné tragédii a snaha zachovat se, co nejlépe podle vlastního mínění, i když je to v daných situacích neskutečně obtížné, to všechno dokázali předvést herci bez vyjímky, což jim umožnil beze sporu kvalitní scénář. (Netvrdím však, že je to u dnešních počinů horší nebo dokonce se to neobjevuje vůbec...) (15.07.2015)

Tragický příběh z doby heydrichiády. Už od první chvíle je jasné, kam bude film směřovat a jak bude končit. Když jsem četl knížku, skoro jsem nedýchal, stejná situace i při sledování tohoto filmu. Tady jsou navíc takové herecké výkony všech zúčastněných (nemá cenu je vypisovat, tady opravdu všichni hrají geniálně) a na takové úrovni, že jsem doslova hltal každou postavu, která zde hraje. A hlavně jsou přesně popsány jako v knize. Aby ne, když scénář napsal sám autor předlohy Jan Otčenášek. Závěrečná část je hotové peklo! Ukázkové dílo naší kinematografie. Tíživé, vypjaté, depresivní, kruté a přitom i křehké a lyrické. (16.01.2017)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)