Romeo, Julie a tma

Zaujímavá téma, aj celkové vyznenie, ktoré by som prirovnal k Vyššiemu princípu. Mierne napätá atmosféra, ktorá bola paradoxom k zabehnutnému životu ostatných hl. protagonistov. Presvedčivý Mistrík a krehká Dana Smutná. Iba ten neustály kanárikovský štebot, ktorý mal demonštrovať dusnú atmosféru, ma iritoval. (04.11.2015)

Kdysi v protentokrátu... Příběh není něják originální (už ten název), ale když ono je to tak skvěle pojato a zpracováno... Já Vám měl panečku občas pocit, jakkoby ti náckové měli zaklepat na dveře i mě. Ústřední duo parádní. Ona krásná, bezbranná. On charakterní hrdina s velkým H. Do toho všeho Ráž se svým hlasem a Princip Smolík. Skvostná balada se vším všudy. Nejspíš sáhnu po literárním zpracování. (13.05.2015)

212. Po všech stránkách excelentní, naprosto dech beroucí, niterně bolestné, lidské drama, myslím, že je v české kinematografii opravdu jen velmi málo tvorby s tímto dílem jakkoliv porovnatelné, snad jen, rovněž vynikající film Vyšší princip, jen tato dvě díla z temného období Protektorátu mohou poskytnout divákovi opravdu věrohodnou ukázku společenských poměrů a jednotlivých lidských postojů v dusivé atmosféře obav a strachu z každodenních existenčních hrozeb, včetně smrtelného ohrožení života, dílo považuji zpracováním za zřejmě nepřekonatelné, už jen tím, že nejen samotní herci tu dobu, pro nás současníky nepředstavitelnou, prožili a jejich, i když rozdílné osobní zkušenosti, se do nich natrvalo vepsaly, pokusme se tedy alespoň vžít do tehdejší tíživé situace, jak bychom se asi zachovali v dílčích událostech děje my sami, možné osobní přístupy jsou v jednání jednotlivých postav velmi věrohodně ztvárněny, stačí se zamyslet, příběh důvodů k zamyšlení nabízí opravdu množství a jejich vážnost není rozhodně zanedbatelná, řada postojů najde určitě svoji morální paralelu i v současnosti. (05.09.2014)

Ivan Mistrík a jeho slovenská intonace, Dana Smutná a její ahistorický vzhled a celá řada dalších zásadních rušivých elementů ničí tento platný příběh jako domeček z karet. Ta tam je Weissova reflexe neutěšené protektorátní reality, když tu máme na povrchu pozvolné tání, absurdně hysterické finále a Blanku Bohdanovou jak vystřiženou z Vlasty konce 50. let. Nemohu jinak a přece mě mrzí zánik v balastu chyb jinak výtečných studií Šejbalové a Smolíka. Inu, snad se lépe srovnám s televizním remakem. Až bude čas. (07.12.2012)

Dojemný příběh lásky mladého studenta Pavla a židovky Hanky z doby, kdy se zdá, že "všechno je jen prozatím" a kdy pro mnohé se svět redukuje na imperativ: "musíme to hlavně přežít." Vždyť, jak říká Pavlova maminka "co je na tom špatného". Doba po atentátu na Reinharda Heydricha byla jistě velmi temná a určitě se v ní lámaly lidské charaktery. Ale nebude to asi jen onou dobou, že se lidé jako postava kolaborantky Kubiasové (v podání Blanky Bohdanové), chovají tak, jak se chovají. V každé době se jistě najdou lidé, co k životu přistupují s myšlenkou, že "co dneska užijeme, to máme...". Že jsou pak právě takoví lidé první, kterým strach nedovolí, aby si v sobě uchovali aspoň trochu té lidskosti, není taky žádné překvapení. Stejně tak možná nepřekvapí, že i v tak temné době může mezi mladými lidmi propuknout silné pouto lásky. Lásky tak silná, že se na okamžik může dotyčným zdát, že to vše musí dobře dopadnout. "Už se nebudeme scházet takhle ve tmě, budeme mít spoustu světla...", sní oba. Weisovo zpracování této temné love story jakoby onen motiv naděje v beznadějném světě dokonce i posilovalo. A nejde jen o těch několik kouzelných záběrů na smějící se Hanku, jako když se ptá Pavla: "Jsou ještě řeky..." Kouzelná je i scéna, když spolu Pavel s Hankou tančí a točí se do kola, nejprve v reálu temné půdy a pak na chvíli ve světě fantazie někde pod letní oblohou. Už jenom kvůli těmto poetickým záběrům, které přitom tak ostře kontrastují onou temnotou doby protektorátu, nemohu hodnotit snímek jinak než pěti hvězdičkami. (12.07.2018)