Olgierd Łukaszewicz

Rodinné kořeny zná až do počátku 18. století a herectvím se u nich nikdy nikdo nezabýval. Jeho předek byl v roce 1847 rozhodnutím soudu v Minsku deportován do pevnosti v ruském Orenburgu a Olgierdův otec vyrůstal v Taškentu. Za revoluce pak rodina uprchla do Polska, kde ve Vilniusu otec studoval medicínu. Matka pochází z Kamence Podolského v dnešní Ukrajině a její rodina byla spjata s cukrovarnickým průmyslem. Rodiče se poznali v okupované Varšavě (1942), kde se také narodil jeho starší bratr Krzysztof. Po povstání se rodina odebrala do Slezska. Jeho druhý bratr – dvojče - Jerzy, je kameramanem a filmovým režisérem, doktorem na Slezské univerzitě. Matka se je snažila přivést ke kultuře návštěvou chopinovských koncertů a o nedělích s nimi zase listovala malířskými publikacemi, které v jejich domě zůstaly ještě po Němcích.

Je absolventem všeobecného lycea v Katovicích. V roce 1968 ukončil studia na Státní vysoké škole divadelní v Krakově a herectví je pro něj, jak uvedl v jednom rozhovoru, jistým druhem služby. ("...zájem o kulturu se u mě rozvinul velice brzy, byla to chuť vystupovat a recitovat. Pamatuji si, že jsem ve škole organizoval malé kabarety a divadlo...Jako dítě jsem na sebe často navlékal matčiny i otcovy šaty a vyprávěl jsem o sobě smyšlené příběhy.") Vystupoval v Divadle Rozmanitosti v Krakově (1968–1970), následovala varšavská: Dramatické (1970–1973), Moderní (1973–1974), Obecné (1974–1986) a Studio (1986–1997). Koncem roku 1988 odjel do Vídně ("...protože jsem cítil, že se něco končí, nedostával jsem takové role, jaké jsem očekával, možná jsem byl zbytečně netrpělivý. Především jsem ale chtěl poznat, co to je Evropa...") a na německojazyčných scénách vystupoval nepřetržitě osm let, dvě sezóny byl mj. stálým hercem Městského divadla v Bonnu.

Po návratu do vlasti hrál v Národním divadle (1997–2001) a v roce 2000 se vrátil na prkna Moderního divadla. Od roku 2003 je členem souboru Polského divadla. Během 2. Festivalu hvězd v Mezizdrojích v roce 1997 otiskl svoji dlaň na "Hvězdné promenádě". Byl autorem a iniciátorem několika neobvyklých akcí varšavských herců: happening "Stan míru" před Národním divadlem věnovaný památce Židů (na svátek Všech svatých 1999) nebo "Sibiř – poslední rozloučení" věnované památce odsouzeným do vyhnanství (2000) . Byl rovněž autorem "Poutnické noci" – divadelního mystéria u příležitosti odhalení pomníku Juliusze Slowackého (2001).

V letech 2002–2005 byl předsedou Svazu polských divadelních umělců a v lednu 2011 jím byl na 51. sjezdu delegátů v Skolimově zvolen opět. Během prezidentských voleb otevřeně podporoval Lecha Kaczyńského (2005). Je držitelem titulu "Zasloužilý umělec". Označuje se za idealistu, sentimentálního člověka. Se svojí ženou, herečkou Gražynou Marzec (1946), kterou poznal během krakovských studií, má dceru Zuzannu (1978). Dcera toužila po kariéře herečky, dnes se zabývá surdologopedií, má dvě děti a on se prý v roli dědečka cítí skvěle. Žena Gražyna úspěšně bojovala s nádorovým onemocněním a dnes spolupracuje s Polskou transplantační unií.

"...žádný z tazatelů netuší, proč chce být ten či onen hercem. Jednoho baví možnost převlékat se a pocit, že mluví jménem někoho jiného – známe mnoho herců, kteří jsou v osobním životě velmi nesmělými, mlčícími lidmi, u kterých by nikdo neočekával, že kvetou fantazií, představivostí tehdy, když se má vytvářet nějaká postava a když mluví cizím textem, pak bývají okouzlující. Jeden raději předvádí, druhý se zpovídá, mluví jakoby ve jménu svého nitra: já jsem tou postavou, jsem to já, jsem to já. Jsou tací, kteří si cení slova a chtějí recitovat a zase tací, kteří vycházejí z pohybu, gesta, z tónu hlasu...a ne z toho, co chtějí říct."

Před kameru se postavil už během krakovských studií, v roce 1967 (student se slunečnicí ve filmu JOWITA), tedy dříve, než debutoval na jevišti – "Když se tak dívám do minulosti, moje filmová tvorba je zajímavější jak ta divadelní, kde cítím jakýsi nedostatek nabídek, nedostatek hraní. Jedinou satisfakci mohu cítit v tom, že to filmové zůstává, a to divadelní, třebas nejkrásnější, mizí." - Přelomovým ve filmové kariéře Olgierda Lukaszewicze se stal rok 1970, kdy se na plátna kin dostaly impresionisticky laděný BŘEZOVÝ HÁJ Andrzeje Wajdy a SŮL ČERNÉ ZEMĚ Kazimerza Kutze o protiněmeckém povstání ve Slezsku, kde si zahrál spolu s bratrem Jerzym.

Podruhé se s Kutzem setkal za další dva roky, při natáčení hornického dramatu PERLA V KORUNĚ (1972). Publikum ocenilo i jeho následující role: hraběte Szczerbicu v HISTORII HŘÍCHU (1975) Waleriana Borowczyka a Janusze ve filmové adaptaci nominované na Oskara NOCI A DNY (1975). Obsazovaný byl nejčastěji do rolí milenců, citlivých a neduživých mladíků. Hrdinů, stojících oběma nohama pevně na zemi, bylo málo. V roce 1980 se Lukaszewicz představil v roli, která je považovaná za jednu z jeho nejlepších: Alfred Kiekeritz, c. a k. nadporučík v LEKCI MRTVÉHO JAZYKA Janusze Majewského.

Jeho repertoár z osmdesátých let (HOREČKA Agnieszki Holland, DĚVČATA Z NOWOLIPEK Barbary Sass, MAGNÁT Filipa Bajona) bychom nepochybně označili za "vážný" nebýt ovšem Juliusze Machulského, který ho "navzdory zvyklostem" obsadil do dobrodružné sci-fi komedie SEXMISE (1984). Rychle získala status kultovní, ústřední dvojici (Lukaszewicz – Stuhr) přinesla popularitu a jejich hlášky se natrvalo zabydlely v běžném jazyce. V 90. letech si zahrál např. tuláka v komedii JANEK VODNÁŘ (1993) i knížete v POKUŠENÍ (1996) Barbary Sass.

Válečné drama podle skuteční události DALEKO OD OKNA (2000) zase svým obsahem připomnělo Hřebejkův film. Z televizní tvroby to byly "Tváře a masky" a "Stěhování". Naposledy zatím zazářil v historickém dramatu GENERÁL NIL (2009) – "Role mě přivedla ke spoustě vlastních myšlenek, dostal jsem ji přece po šedesátce. Zpočátku jsem si ani neuvědomoval, jak monunmentální to je postava. Jakmile mi to došlo, pochopil jsem také, jak velká na mě leží odpovědnost..." - Za tento svůj "come-backový" part by velmi vděčný, byl už prý "vyhládlý". Za svůj výkon si také z Mezinárodního filmového festivalu v (kalifornském) Tiburtonu odnesl ocenění pro "nejlepšího herce" (2010).

"...(generál Nil) pro Polsko riskoval vše. Umíme mi dnes vůbec myslet v kategoriích jednoty, nadstranického zájmu? To rozhodně ne. Nacházíme se v jakémsi šílenství vzájemné licitace, nad společným programem pro dobro všech. Musíme mít na zřeteli především druhého člověka..." ostatní ocenění: - Ocenění Zbigniewa Cybulského za vynikající herecké úspěchy (1970) - Stříbrný kříž za zásluhy (1979) - Ocenění na 24. Festivalu polského moderního umění ve Vratislavi za roli Franze ve hře "Past" ve varšavském Divadle Studio (1984) - Ocenění na 9. Festivalu divadel jednoho herce ve Vratislavi za "Davidovy žalmy" v překladu Romana Brandstaettera (1986) - Rytířský kříž Řádu polského obrození (2000) - Zlatá medaile "Za zásluhy o obranu země" (2002) - Stříbrná medaile "Za zásluhy o kulturu Gloria Artis" (2005) - Kříž za zásluhy 1. třídy Řádu za zásluhy SRN (2008, Německo) - Soška "Bojujícího Polska" jako uznání od Světového svazu vojáků národní armády (2009)

Marek "džanik" Janík