Ludmila Píchová pocházela z Ústí nad Orlicí, v Praze vystudovala dramatické oddělení na konzervatoři (1945). Ještě jako studentka byla přizvána ke spolupráci s filmem a získala roli v chystaném filmu Miroslava Cikána PŘEDTUCHA (1944). Práce na natáčení byly však pozastaveny a k tématu se až po válce vrátil Otakar Vávra s jiným hereckým obsazením. Po absolutoriu na konzervatoři získala Píchová první angažmá v Beskydském divadle v Hranicích (1945-1946), další sezónu pak strávila v Kladně (1946-1947), její další působení je již výhradně spojeno s Prahou. Hrála v Realistickém divadle (1947-1950), Městských divadlech pražských (1950-1954), krátce účinkovala v Divadle estrády a satiry (1954-1955) a v Divadle satiry (1955-1957), po boku Jana Wericha a dalších významných herců pak strávila několik sezón ve vrcholné éře Divadla ABC (1957-1962). Divadlo ABC bylo pod Werichovým vedením nástupcem Divadla satiry a Píchová zde hrála například v Těžké Barboře, která byla natočena i pro televizi. Po začlenění Divadla ABC do Městských divadel pražských pak Píchová působila na této scéně až do roku 1985. Vynikla především v komediálním repertoáru (Veselé paničky windsorské, Já, k čertu, žiju rád, Víš přece, že neslyším, když teče voda, Ženitba, Manželství na zkoušku). Veseloherní žánr si Píchová oblíbila a dosáhla v něm svých hereckých vrcholů, přesvědčivě dokázala ztvárnit ale i dramatičtější polohy.
Jak již bylo řečeno, s filmem se Píchová setkala již za protektorátu, ale jejím debutem na stříbrném plátně byla až drobná postava úřednice ve filmu TŘI KAMARÁDI (1947). Větší roli jí pak poskytl Jiří Slavíček ve filmovém přepisu Gogolovy povídky PODOBIZNA (1947). Jako členka Werichova hereckého souboru se pak do začátku šedesátých let objevila v dalších titulech různých žánrů, její role však nepřekročily rozměr epizodních postav, případně manželek některého z vedlejších hrdinů, větší příležitosti dostala jen ve filmech VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI (1950) a VZORNÝ KINEMATOGRAF JAROSLAVA HAŠKA (1955). Nevelkou rolí Šafránkové přispěla do jednoho ze snímku nové vlny (NIKDO SE NEBUDE SMÁT, 1965). Dnešním divákům zůstává Ludmila Píchová známá především jako učitelka v čarodějnické škole v pohádkové komedii DÍVKA NA KOŠTĚTI (1971). Od počátku 70. let spolupracovala také s televizí, kde hrála v inscenacích a seriálech (NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, 1977; DYNASTIE NOVÁKŮ, 1982). Před filmovou kameru vstoupila Píchová naposledy menší úlohou v psychologickém snímku TVÁŘ ZA SKLEM (1979).
Ludmila Píchová byla provdaná za významného divadelního režiséra a také herce Františka Mišku (*1919), s nímž se seznámila ve svých poválečných angažmá. František Miška vycestoval v roce 1985 do zahraničí, kde působil jako divadelní režisér. Píchová svým hereckým uměním podpořila jeho realizace hlavně v Německu (Münster, Wuppertal a především Baden-Baden). Po bezmála dvaceti letech se manželé vrátili do České republiky a nadále byli aktivní v divadelním světě, pomáhali amatérským a poloprofesionálním souborům a Píchová například režírovala představení Dva šlechtici z Verony uvedené v roce 2002 v Divadle U hasičů. V roce 2003 obdržela Píchová cenu Senior Prix od Nadace Život umělce. Dcera Ludmíly Píchové a Františka Mišky Michaela Mišková (*1949) je také herečkou a divadelní režisérkou.
Pavel "argenson" Vlach
