Lupes

Tak jasně že to má být Tarantino! Jen tomu chybí... Tarantino. Nicméně scénář je skvostný a v ledasčem připomíná klasiku tohoto žánru. Chtělo to méně papundeklu, patosu a rodinných scének. Také trochu střihu. A lepší režii. Ze sr...ek poslední doby byla tohle paradoxně ta nejmenší.

Spáčilová se zbláznila! Jejích 75%, hysterie v TOP 20 a naprostý nedostatek jen trochu snesitelného materiálu v letních kinech mne vyhnal na tento odpadový kousek. Jasně, všechny atributy jsem očekával. Patriotismus, heroismus, absenci reality, kýč, americký egoismus... A tušil jsem, že se přidá něco korektnosti a tedy i černých pilotů a samozřejmě pilotek (pouze 1 ??), zároveň se však nepodíváme do tváře jedinému tomu špinavci ohrožujícímu svým uranem světový mír. Výsledek ovšem předčil mé očekávání a toužebně vyhlížená chvilka napětí nepřišla. Kupa klišé měla být narušena např. angažováním rakovinou poznamenaného Vala, i zde šlo ale o reklamní trik a těch 60 sekund bylo opravdu jen propagačních. Inu, opáleným a vyprseným panákům (a jedné panence do počtu) by kazil image. Shledal jsem jediné pozitivum: Ústřední a dlouho připravovaná sexuální scéna se zvrhla v obyčejný, laskavě vyhlížející rozhovor, a já jen doufám, že se tak stalo přiměřeně věku aktérů a nikoli pod nátlakem feministek.

Pro mne další velké zklamání z přeceňovaného režiséra. Naprostá tuctovka béčkového zakončení, bez jakékoliv rafinovanosti i avizované prohnanosti. Očekáváte-li postupné odhalení vlka v rouše beránčím, chcete-li překvapivé zvraty, duchaplné dialogy, neurčitý pocit, že tu není něco v pořádku... vůbec si to nepouštějte. Nic z předešlého film neobsahuje. Naplněn je spíš žánr komediální, absurdním humorem zavání např. americký způsob, jak představit intelektuála: Negramotný mukl a násilník se ve vězení naučí číst, vytetuje si na záda kříž na způsob vah spravedlnosti a začne citovat Nietzeho. "Ha, intelektuál!" řekne si průměrný Američan, a Čech dodá: "Pepa je doktor, taťko?"

Celé trilogii je po právu vyčítána absence syrovosti, uhlazenost a kostýmní či dobové nepřesnosti. V tehdejší době padlo vše za oběť cílové skupince nezletilé mládeže a Bartoškova holá hruď skutečně vzbuzuje rozpaky. Ale dále už jsou jasná pozitiva. Výborná Liškova muzika navozuje tíseň a brání sentimentu, ve druhém dílu trilogie např. skvěle podtrhuje zahánění smrti a dodává mystický význam. Schmidt byl nadějný režisér, kterému Normalizace ubrala svobodnému rozletu, v pojetí detailů podtrhuje jeho práci i velezkušený Macák. V neposlední řadě je dobrá i dějová linka, které notně ublížilo rozdělení na tři díly. Dohromady působí konzistentně a trilogie by se měla promítat po sobě, nebo sestříhat do jednoho celovečerního díla. Souhlasím s tím, že poslední část je pak nejlepší, navzdory neuchopené příležitosti reálného zobrazení pravěké "bitvy" odhaluje syrovost i jiným způsobem. Je to mrazivý chlad v mezilidských vztazích, rodová nevraživost, kmenová nepřátelství, lidská tvrdost. Inu, homo homini lupus.

Celé trilogii je po právu vyčítána absence syrovosti, uhlazenost a kostýmní či dobové nepřesnosti. V tehdejší době padlo vše za oběť cílové skupince nezletilé mládeže a Bartoškova holá hruď skutečně vzbuzuje rozpaky. Ale dále už jsou jasná pozitiva. Výborná Liškova muzika navozuje tíseň a brání sentimentu, ve druhém dílu trilogie např. skvěle podtrhuje zahánění smrti a dodává mystický význam. Schmidt byl nadějný režisér, kterému Normalizace ubrala svobodnému rozletu, v pojetí detailů podtrhuje jeho práci i velezkušený Macák. V neposlední řadě je dobrá i dějová linka, které notně ublížilo rozdělení na tři díly. Dohromady působí konzistentně a trilogie by se měla promítat po sobě, nebo sestříhat do jednoho celovečerního díla. Souhlasím s tím, že poslední část je pak nejlepší, navzdory neuchopené příležitosti reálného zobrazení pravěké "bitvy" odhaluje syrovost i jiným způsobem. Je to mrazivý chlad v mezilidských vztazích, rodová nevraživost, kmenová nepřátelství, lidská tvrdost. Inu, homo homini lupus.

V prvé řadě je třeba si přiznat, že to vůbec není pro děti. Zase jednou předělávka filmu světa dospělých do animované podoby. V ději, logice, motivaci i rádoby moralizování na téma přátelství se ztratí i člověk s občankou, dětem se tak opravdu líbila jen scéna s koťátkem (trochu málo na rodinný film). Chcete-li do svých potomků vkládat už od raného dětství hloupá klišé amerických komediálních thrillerů na téma profi lupičů, zde je další příležitost k degeneraci. Pokud ale děti zůstanou doma, možná si nepočetná skupina s vyšším IQ užije první třetinu jako stylovku, za kterou si jednu * počin zaslouží.

Úvodní povzdech: český název filmu vymýšlel opravdový blb. Dál už jen samá chvála. Nejen že to snese srovnání s podobnými legendami z opačné strany světa, ono to v lecčems Hankse a spol. předčí. Zpočátku je to zábavné, rozdílné povahy obou hrdinů jsou kořením příběhu a rozhodně si je nespletete (v amerických obdobách jsou všichni ti chlapci jako ze žurnálu, tedy občas nerozeznatelní). Postupně přibývá napětí, komplikace jsou dávkovány s gradací, přesto střízlivě a věcně (až na závěrečný doják ve zmrzlé tajze). Člověk by ani nevěřil, kolik napětí způsobí docházející kyslík, a jaké odvahy je třeba k puštění obyčejného madla - jediné (a pofidérní) jistoty v nekonečném vesmíru. Vyprávění zůstává po celou dobu srozumitelné a přehledné, aniž by ovšem ubíralo ze složitosti problému a cílilo na lobotomií postižené fandy Marvel studios. Osobního života je přiměřeně a na city útočících rodinných a rodičovských vztahů podobně jako u konkurence. Záběry třepetající se sovětské vlajky evokují sice podobný patriotismus hvězd a pruhů zpoza oceánu, zobrazená sovětská realita ovšem veškerý sentiment relativizuje. Hlavní hrdina tak vzpomíná na dětství třídního nepřítele a možnost obětování kosmonautů zneklidňuje od prvních minut filmu. Ruské myšlení shrnuje ostatně nejlépe hlavní konstruktér Sergeje Koroljov (mimochodem mistrně zahraný): "Náš národ od narození létá v okovech. Co uděláme, když nám je sundají? Ztratíme rovnováhu..."

Mlžný filtr má navodit atmosféru První republiky, a já naprosto chápu nostalgickou tesknotu uprostřed socialistické šedi. Okázale na odiv se staví přepych a noblesa bohaté vrstvy, do jejichž kategorie tak nějak nelogicky zapadá i hlavní hrdina. Představitelé mafie tu distinguovaně popíjejí čaj s panem inspektorem a člověku se najednou zasteskne po pánech inšpektórech rady Vacátka, po té nuzotě, která se přece dokázala radovat ze života. Tohle je kýč, normalizační nostalgii dnes rozfoukal vítr zazobaných vrstev, ve kterých je navzdory pozlátku noblesy pramálo. Nereálnost postupně probleskuje i z této rozostřené nadsázky, kde páni četníci působí jak ochranka policejního seladona, který se bůhvíproč koupe v šatech. Detektivka? Ani náhodou. Dobová črta? Taky vedle. Vyšetřovatel ala Nová vlna českého filmu? Ani to bohužel ne. Další Kodetův "český Maigret"? I tady jsme vedle. Zbývá sociální drama, které má však (krom bídného bytu v pavlačovém domě) až příliš růžové brýle. I ta rozostřená kamera leze nakonec pěkně na nervy.

Filmy řešící paradoxy plynoucí z cestování časem dokáží odkrývat hlubokou bolest rozbitých vztahů danou posuny v čase. Někdy to umí bez přílišného zjednodušení a rezignace na logiku. Slušnou úroveň si v obou směrech drží i tento film. Závěrečná prosba vyjadřující touhu po smazání 30 let osamělého života je mistrovským výkonem Zdeny Hadrbolcové, stejně jako je logika zachována díky časovým výletům do minulosti s minimem její kontaminace a návratům do přítomnosti plynoucí stále kupředu (návraty do doby po odjezdu do minula). Normalizačnímu filmu bych nevyčítal ani absenci pokročilejších triků či akčnosti, potěší i věcný postoj k socialismu bez jeho adorace (postava sedláka Patra Nárožného má spíše pobavit než zesměšnit a továrník také není prvoplánově zlý). Milostným vzplanutím časového cestovatele ke generačním předkům předběhl Ráža o pět let Američany, byť zde jde o pouhé náznaky. Co filmu vyloženě ubližuje jsou špatně napsané postavy ústřední mladé dvojice; motivy jejich jednání, chování, absence údivu, překvapení, suverenita a samozřejmost ubírají příběhu na věrohodnosti. Hysterická umíněnost Zlaty Adamovské je tak vlastně jediným důvodem celé zápletky, nereálné je i klackovité chování Vladimíra Dlouhého. Jiné české filmy si hrají s cestováním časem zábavněji, další jsou napínavější.  Pointa také v nedohlednu. Otevřený konec tak nejlépe vystihuje zjištění, že ani autoři sami si nevěděli rady, jak s příběhem naložit.

V každém dobrém předlistopadovém filmu nemusí být nutně doložena alegorie proti totalitě, novodobý oportunismus mi někdy opravdu leze krkem. Za komunistů jsme všichni dokazovali dělnický původ, abychom se později všichni byli v prsa svými protirežimními postoji? Dušan Klein netočil trezorové filmy, ale uměl dosti věrně zachytit všední realitu běžného života se všemi úsměvy i smutky. Postavy jeho filmů glosují dění životními moudry, v počátcích jeho tvorby moudry trefnými, inteligentními, občas hlubokými. Josef Somr si tu vlastně zopakoval moudrého "Díogena" z Básníků, ale stejně jako tváří v tvář porevoluční svobodné přízemnosti ztrácí slova gymnaziálního profesora z Básníků s postupujícími díly hloubku, nemá později ve své tvorbě co už říct už ani Dušan Klein. Dobří holubi jsou však filmem z doby před prázdným žvaněním. Scénář zrcadlí znalost prostředí, diskutabilní je reálný obraz Skálových metod, nicméně inspirace je zřejmá. Ale hlavně (!) - to herectví! Miroslav Macháček tu např. ve vedlejší roli prokazuje opravdové mistrovství, spolu s ostatními hereckými výkony a hymnou Václava Hrabyni zůstává proto v mysli diváka dlouho po závěrečných titulcích.