Chudáčci

Fantaskní svět plný nadčasových obrazů slouží jako dějiště pro nejdivnější (ne)představitelnou komedii. Ta je přitom často vším, jen ne komedií, nejednou trefí hřebíček na hlavičku i v nejpřehrocenější scéně - a Emma Stone v ní zdánlivě mimochodem podává jeden z nejlepších výkonů, co jsem kdy viděl. (09.03.2024)

Už dlouho mě herecký výkon neuchvátil tak jako ten, který tady předvádí Emma Stone. Byl jsem opatrný, protože Lanthimosova Favoritka na mě před pěti lety rozhodně nezapůsobila tak jako na zbytek světa, a to se přitom alespoň naoko tvářila jako relativně normální film. Chudáčci to ale nedělají a byli mi od úvodní scény nesmírně sympatičtí. Viktoriánský surrealismus, podivné výjevy střídají podivnější, a postupně všechno začne dávat smysl, ale stejně netušíte, kam to směřuje. Jsem si jistý, že film překypuje různými psychologickými a filozofickými významy, dvoj-, troj- a vícesmysly, které lze postupně odhalovat, ale není to nutné. Obstojí i bez nich a své sdělení předá bez problémů každému, jakkoliv jsou příběh a jeho protagonisté bizarní. (11.01.2024)

Yorgos Lanthimos patří k těm kontroverzním režisérům, k nimž si ani po několika viděných filmech nedokážu stále vytvořit jasný názor, podobně jako kdysi u Larse von Triera, protože zatím co snímek – to totálně rozdílné dojmy od jednou čirého odporu až po jindy skvostný zážitek... a Chudáčci se pro mě na této vlnovce vyhoupli úplně nejvýš a nemít tak přehnaný rozsah bizarních sexuálních scén, snad poprvé jdu s hodnocením i na maximum. Propracovaná výtvarná stránka naprosto kouzlí pro divákovo oko, nejen s častým využitím oka rybího, a byť by šlo namítnout, že některé formální prvky jsou samoúčelné, dokázal mě nadchnout i přechod z černobílého vizuálu do barevného, protože zážitkem bylo už jen mít možnost vracet se do známých prostředí (např. přednášková aula) i k postavám, jaké jsem dlouhodobě poznával černobíle, najednou v magických přidaných barvách. Fantasknímu epickému příběhu s variací na Frankensteina ta vymalovaná aranž kostýmů, kulis, pozadí moře, záběrů velkoměst v neurčitém budoucím čase náramně sluší, stejně jako nadsázka, kterou režisér spolu s herci do příběhu o uměle znovuzrozené ženě Belle vkládá. Emmu Stone si pamatuji jako milou talentovanou holku z La La Landu a rozhodně nezklamala ani po čase v rozdílné poloze. Její obdivuhodná herecká kreativita ve ztvárnění „oživlé mrtvoly“, prožívající si znovu vývin dítěte a zažívající bizarní situace, je nespoutaná a pomáhá udržet filmu vtip. Velice se mi líbil i mužský trojlístek „vědecky“ přesného Dafoa, tajemného Youssefa (kterého jsem zaregistroval poprvé) a bonvivánského Ruffala – takže jsem výjimečně v režii Lanthimose plně spokojen i s hereckými výkony, byť ke konci už (žel) došlo i na nějakou scénu, kde jsem měl pocit, že se na chvíli i s herci vrací onen starý, chladně odtažitý Lanthimos. Naštěstí jen na chvíli, protože jinak vedle loňských Stovek bobrů jde o snad nejnápaditější žánrový počin posledních let, s jakým se setkávám a jaký mě po svou dlouhou stopáž úspěšně přenesl do svého nápaditě podaného světa. [85%] (03.02.2024)

Ujetá frankensteinovská komedie o oživené ženě s mozkem dítěte mě bavila. Bylo to mé první setkání s tvorbou proslulého divného Řeka. Groteskní příspěvek k filmům o ženské emancipaci táhne Emma Stone tak fantasticky, že si v roli Belly ani nedokážu představit žádnou jinou herečku. Ten Zlatý Glóbus jí rozhodně přeju. Pochválit zaslouží i kamera, hudba, výprava a kostýmy. (11.01.2024)

Asi tak by vyzeralo, keby Wes Anderson nakrútil sexploitation. Gotický úvod a najmä fantastický Willem Dafoe (ktorý má skvelo napísané dialógy) ma bavili, ale od Lisabonu je to čisté exploitation bez sebareflexie. Vzorec je presne taký istý ako v 70tych rokoch a to vytrieskať z príbehu čím viac erotických eskapád a na konci trochu zamoralizovať, aby sa svedomie diváka (a najmä tvorcov) trochu očistilo. Je pravda, že keby to bol taliansky artový brak zo 70tych rokov, asi by som bol nadšený. Ak to ale porovnám s tematicky podobným The Opening of Misty Beethoven, rozdiel 50 rokov významne nebadať, s čím mám dosť problém jednak, lebo je to nudné a obohrané, zároveň spoločnosť i kinematografia sa niekam posunuli. Nemám principiálny problém s nakrútením moderného sexploitation, očakával by som ale aspoň nejakú reflexiu žánru. Viaceré dobové exploitations (napr. od Jacka Hilla) boli napriek prvoplánovej exploatácii viacvrstvovejšie a progresívnejšie než toto tu. (25.02.2024)