Dům pro dva

Naprosto dokonele depresivní snímek. Po zhlédnutí tohoto snímku jsem měl chuť rozkousat si prsty. Naprosto dokonale vykreslená šeď panelových domů (v jednom bydlím také). Při pohledu na pracující mašiny v socialistické fabrice mi stávali chlupy na všech částech těla. Tak skvěle vykreslený stereotyp všedních dnů ještě nebyl ve filmu k vidění. Ondřej Vetchý se do své role nádherně vžil a zahrál svou úlohu bravurně. Moc se mi také líbil vztah bratrů - jeden den se nenávidí, druhý den je jeden druhému jediným, kdo dokáže porozumět tomu, co právě prožívá. Toto vše doplńuje skvěle napsaný a hlavně natočený scénář. (07.07.2005)

Tohle že je český film z roku 87? Působí na mě tak trochu jako zjevení, protože záběrováním, stavbou příběhu, málomluvností nebo použitím hudby mi to hodně připomínalo současné evropské arty, soutěžící na největších festivalech. A to nemluvím o výtečných hereckých výkonech dua Vetchý - Schmitzer. Zvláště Vetchý mě hodně překvapil, tentokrát výjimečně nehrál dobráka, takže to byl jakýsi nezvyk, ale i opačná poloha mu sedla. Co mi vadilo, byly velké časové skoky, ale s tím se nedá nic dělat. Je škoda, že režisér Zábranský naprosto zapadl, stejně jako tento film, který zůstal jediným kvalitnějším zářezem v jeho tvorbě. (10.09.2011)

Tentokrat bych se plne podepsal pod komentar od Limy. Kamera a hudba byla fakt skvela a na to, ze tento snimek jsem do dnesniho vecera vubec neznal jsem velice prijemne prekvapen! Zajimave, kolik takhle ladenych filmu se ve druhe polovine osmdesatych let natocilo- pohled na problematickou dospivajici mladez. (11.09.2007)

„Tu bych si dal!“ - „Vono tě to časem přejde.“ Trošičku jsem se s tím filmem pral. S jeho nevyrovnaností a neuchopitelností, ovšem co jsem tak zaznamenal, jiné Zábranského snímky na tom asi budou podobně (ne nutně kvalitou). Přitom mě ale film velmi bavil. Věčným bojem zcela odlišných bratrů (o přízeň matky, pak ženy jejich srdce, avšak jde tu i o skrytou bratrskou vzájemnost) a možná nejvíce herectvím jejich představitelů (Schmitzer byl skvělý, Vetchý výtečný, ovšem jeho postava hyperaktivního magora měla své zkraty, ze kterých nevyšel s čistým štítem ani on). Vydařilo se myslím i líčení dobového života naplněného šedostí, bezvýchodností a nudnou rutinou. A pak je tu ten silný spirituální podtext se všemi svými výjevy, někdy více srozumitelnými (mučedník na kříži snad ani nemohl být doslovnější), jindy méně (můžete tušit, co třeba takový závěr měl demonstrovat, nic to však nemění na tom, že je mírně řečeno „mimo“…). Celkově hodnotím slušnými 4*, v jistém směru ojedinělý film s ohledem na datum a místo výroby. (10.08.2017)

Podobenství o ponurém údělu i kázeňské nenapravitelnosti jednotlivce. Příběh dvou rozdílných bratrů Dana a Bóži - v naprosto stěžejním podání frajírkovského Ondřeje Vetchého a zádumčivého Jiřího Schmitzera - odlišuje od časově paralelních děl tuzemské kinematografie zejména náznak spirituálního módu, jenž umocňuje nejen víra v Boha Schmitzerova života odpovědného hrdiny, ale předně práce s kamerou a syntezátorovou hudbou, jež spoluutvářejí fluidální účinek. Tím se Dům pro dva otevírá širšímu poli diváckých interpretací než jakákoliv dobová raritka na podobné téma. (04.03.2024)