Temná dcera

Jedna z nejčastějších reakcí na zjištění, že někdo nechce mít děti, bývá nařčení ze sobectví (někdy snad až z neúcty k posvátnosti a vznešené kráse mateřství). Tato (z mého pohledu nesmyslná) reakce, je ostře zproblematizovaná v tomto nenápadném, ale přitom silném filmu, který stojí nejen na skvělých hercích, ale především na velmi chytrém a komplexním scénáři.___ Maggie Gyllenhaal nám představuje profesorku srovnávací literatury Ledu, která přijela na řecký ostrov užít si dovolenou, ale místo klidu a pohody prožívá jakousi osobní krizi, při níž se vrací do minulosti a pod dojmem setkání s mladou ženou Ninou reflektuje své vlastní mateřství. V Ledě se aktivují profesní instinkty: Pozoruje chování Niny a jejího okolí a srovnává je s vlastními zkušenostmi. Ve vzpomínkách pak vidíme mladou Ledu, která se stala matkou nepřipravená na totální transformativnost toho stavu a která byla postavena před dříve neuvědomovaná dilemata, při nichž se rozhodovala mezi (nesvobodnou) prací pro rodinu a (svobodnou) prací na sobě. Tím se dostáváme k úvahám o skutečném sobectví, o společenském obrazu matky, která si uvědomí svoji nenapravitelnou "chybu"(?), a o tom, zda existuje rovnítko "špatná matka" = "špatný člověk".___ Leda na řeckém ostrově prožívá jakési regresivní stavy, při nichž se snaží vrátit k sobě samé; skrze návrat do (vzdorného a bezstarostného) dětství i skrze bizarní kompenzace zpackaného mateřství, při nichž se o "dítě" (ukradenou panenku, podobnou té, o niž vinou vlastní dcery přišla) stará, jen kdy sama chce (a jehož bezelstným "odevzdáním", po němž následuje vcelku pochopitelná reakce, se snad i chce potrestat za někdejší opuštění svých dětí), skrze toto symbolické jednání se snaží vyrovnat s vlastní minulostí a (snad - podvědomě) i varovat mladou přítelkyni před chybami, které nelze vzít zpět.___ Málo filmů se zabývá mateřstvím do takové hloubky, bez sentimentu a bez příkras, jako Temná dcera, a zcela určitě žádný neukazuje tak přesvědčivě, že skutečné sobectví krystalizuje právě až v důsledku mateřství a ne v odmítání mít děti, jak to s oblibou mnozí říkají na adresu bezdětných. Výborné herecké obsazení, atmosféra, kamera, hudba... (01.02.2022)

Jak moc zamává s ženou, když se rozhodne odhodit okovy mateřství a na čas opustí své dvě malé dcery? Osamocená vysokoškolská pedagožka Olivia (v posledních letech hodně v kurzu) Colman si dopřává dovolenou v Řecku. Jeden den ji na pláži zaujme hůře zvladatelné děvčátko a jeho unavená až rezignovaná matka. Dovolená nabere zcela jiné obrátky, protože v ní mladá rodina vyvolá tíživé vzpomínky. Místy neurotická, jindy mrazivě klidná, pak zase obhroublá a frustrovaná. Vracíme se do minulosti, kdy je hlavní postava (ústřední herečkou neprávem odstrčená Jessie Buckley) teoreticky šťastná, jenže neschopnost pokračovat ve své akademické práci a touha dál poznávat, ji dusí. Holt mateřské pudy nejsou automatické u každé ženy, nicméně tým okolo debutující Maggie Gyllenhaal měl v rozvláčném podání víckrát dupnout a zanechat hlubší stopu. Ve výsledku hodně pocitové, místy nedotažené a emočně povrchní. Ale herecky je to radost. Od všech. A Dakota Johnson v černé… hmm. (05.01.2022)

Režijní a scenáristický debut Maggie Gyllenhaal je především příslibem toho, že autorka si nechce vybírat banální témata a zpracovat je rutinním způsobem. Její atmosférický pohled na mateřství stojí na skvělých hereckých výkonech, pod tíhou tématu se však až příliš rozpadá. Více zde. (22.01.2022)

Maggie Gyllenhaal si natočila prosolený a pískem prosáklý rozbor odvrácené strany mateřství. Olivia Colman hraje tu „zlou“ protivnou skoro padesátnici skvěle. Jen mi v těch střípcích z mozaiky o údělu matek chybělo silnější vertigo. The Lost Daughter tak vnímám podobně jako Pieces of a Woman coby herecké cvičení pro jednu postavu. Ale pod kůži se mi tyhle malá zrnka písku úplně nezadřela. Škoda, že Maggie nesáhla spíše po knize Lízni si a hrej od Joan Didion. (31.12.2021)

Kvalitní herci film dělají koukatelným, ale k záživnosti má pořád daleko. Studie hlavní postavy baví v první polovině, po prvních náznacích co-jí-trápí ale zájem diváka opadává. Nejde s ní sympatizovat ani ji litovat. Vedlejší motivy s okolitými postavami taky šlapou pouze na půl plynu a dramaturgicky snímek příliš neobohacují -  především nic moc postava Eda Harrise, ale ne jenom ta. (29.01.2022)