Moskva slzám nevěří

Pred pár dňami mi kamoš do telefónu hovorí: "Vieš čo Radko, minule som pozeral, koľko krásnych žien k nám ráno nastupovalo do fabriky. A potom som kukol na tie kancelárske fuchtle s častokrát nasranými tvárami a hovorím si: "Dobre je jak je. A je dobre, že sa to nemiešá. Aspoň sa v ľudskom rode udržuje fyzická krása. Len nech sa to kastovníctvo drží. Oni majú svoje radosti, ktoré vždy nakoniec ústia do frustrácie z materiálneho nedostatku a my máme tie svoje - záhradka, vínečko a posedieť si, ktoré možno majú aj tí druhí, len my k tomu nemáme tú vyššiu hmotnú nadstavbu." A tom vážení, je presne podľa mňa tento film so zaslúžene udeleným Oscarom. Poznámka: Ako vyvažujúcu protiváhu k civilne zobrazenému vzťahovému filmu by som doporučil pustiť si Balabanov Gruz 200. Moskva slzám neverí rieši problémy s veľkou dávkou humoru a napriek prítomnosti typicky ruskej melanchólie a smútku je aj vyznenie príjemne upokojujúce. Až si človek pomyslí, že bežné radosti i lásky sa nelíšili v závislosti na tom, či človek žil v komunistami riadenej krajine alebo na západe. A to si podľa mňa istú korekciu žiada. (13.05.2009)

Zdánlivě se jedná o film o lásce- o hledání vztahu, o sebeuvědomění... Až si v prvních minutách filmu člověk připadá, že snad se dívá na trezorový film - přeci by soudruzi nedopustili, aby se ukazoval život moskevské smetánky v tak růžových barvách. Ale postupně se plíživě dostavuje ten správný úhel pohledu, povýšení jsou nakonec poníženi a propadají samotě a alkoholismu. Až v samém triumfálním finále se konečně potká ten ideální pár - dělnice, jež vlastní pílí dosáhla až na ředitelské křeslo, kde rozhoduje moudře a rozumně a zámečník s neuvěřitelným tvůrčím a osobním potenciálem, ovšem spokojený jen se svoji prací, která je platná pro celé lidstvo. Do toho obrázky vzrůstající panelové zástavby v protikladu k chudému venkovu - no, masáž jak vyšitá. Byla jsem opravdu spokojená... (30.11.2012)

Príbeh filmu začína v roku 1958 a trvá necelých dvadsať rokov. Počas tej doby sa prakticky nič nezmenilo a nezmenilo sa to ani o ďalších desať rokov, keď som to zažil osobne. Je to smutný, melancholický až depresívny film. Vzdialene mi pripomenul Lásky jedné plavovlásky. V tom nevľúdnom prostredí sa hrdinovia hrajú na nejaké ideály a deklamujú obvyklé frázy. Netuším, čím film zaujal amerických akademikov, ale verím, že pozretie si desiatich náhodne zvolených sovietskych filmov z toho obdobia by mi na túto otázku poskytlo uspokojivú odpoveď. Tuším však, že vysoké hodnotenie tomuto filmu môžu v súčasnosti dávať iba bývalí funkcionári Zväzu československo-sovietskeho priateľstva. (26.09.2010)

Snímek obdržel Oskara a má se jednat o jeden z komerčně nejúspěšnějších sovětských filmů, což je ovšem relativní pojem, protože o komerci se v pravém smyslu slova v sovětském distribučním systému nedalo mluvit, tam vždycky šlo spíš o výchovnou a propagandistickou funkci. Udílení Oskarů vždycky do značné míry podléhalo nejen komerčním, ale i politickým zájmům, takže přidělené ceny jsou obvykle výsledkem nějakých módních vln nebo společenského kalkulu, jako v tomto případě. Právě končila vlna politického oteplování mezi oběma supervelmocemi, která spadá zhruba do funkčního období Jima Cartera, a tak se americká Akademie rozhodla vlnu vzájemných kulturních výměn a zvýšeného zájmu o sovětskou kulturu odměnit soškou za nejlepší zahraniční film. Po pravdě řečeno si myslím, že tahle volba svědčí spíš o nemohoucnosti sovětské kinematografie, protože jestli jde o nejlepší film její produkce, tak pánbůh potěš. Jedná se o typický sovětský cajdák s nesmyslně přetaženou stopáží, nevýraznými postavami a nemoderním pojetím, které svědčí jednak o tom, že sovětská kinematografie byla izolovaná od jejího západního protějšku, kde se tehdy v 70. letech odehrávaly velké věci - např. na poli nezávislého filmu, jednak o tom, že tvůrci opravdu nemuseli vycházet divákovi moc vstříc, protože návštěvnost nebyla měřítkem, které by rozhodovalo o filmové výrobě. Budu tvrdý a napíšu, že kdyby se stopáž zkrátila o hodinu, zapracovalo se ve scénáři na dialozích a herci místy, vlastně docela často, nepřipomínali leklé ryby, šlo by pořád ve světovém měřítku a v příslušném žánru jen o mírně naprůměrný film. Nehledě na to, že z postojů sovětských hrdinek a jejich chování by např. americké a západoevropské feministky ublinkávaly. Kladem sice je, že ideologické postoje, tak typické pro sovětskou tvorbu, jsou v tomhle případě výrazně upozaděné, ale při pozornějším sledování se i ony neomylně dají identifikovat. Celkový dojem: 35 %. (27.06.2011)