Vozka smrti

V rámci LFŠ jsem bohužel viděl úplné torzo filmu (50 minut), navíc s živým hudebním doprovodem, který mě nepříjemně rušil, jelikož hudba zdaleka nekontrastovala s tím, co se odehrávalo na plátně. V úvodu nám bylo naznačeno, že film je o souznění přírody s nitrem člověka - a že té přírody v osekané verzi moc nebylo. Interiérové, působivě natočené, hodně vaty, málo Vozky. Scény s vozkou a jeho herkou byly totiž úchvatné. (03.08.2008)

Sledováním tohoto filmu, jakéhosi předstupně k Ingmarovi Bergmanovi, jsem se dostal na kinematografickém levelu Beginner minimálně už na takových 6 %! Zároveň mohu letos říct, že jsem viděl více než sto let starý film... anyway, tato půvabná záležitost s určitými rysy a poselstvími dickensovské Vánoční koledy je po formální i obsahové stránce naprosto uhrančivá. Hlavní postava, která by měla po smrti nosit více betonových kvádrů připoutaných k řetězu nežli Jacob Marley, se svou nesnesitelností ovšem nevyrovná nebohé naivní sestře s nápisem SLUM na klobouku, u níž se nezištná a bohulibá dobrota trochu překlápí do magorství, které páchá více škody než užitku. Ovšem tohoto moralizující patosu je v němém filmu trochu třeba; zvlášť, když v kontrastu s parádní duchařskou - a ve své době formalisticky experimentální - atmosférou a drsně sociální rovinou nikterak nepřekáží. Máme tu začátek ledna a možná přitom opět jeden z největších osobních filmových zážitků roku doprovázený výtečnou a vhodně zakomponovanou hudbou. (09.01.2024)

Dechberoucí temná balada o nenapravitelném hříšníkovi, vině a smrti. Vynikající herecký i režijní výkon Viktora Sjöströma, jeho postavu jsem upřímně nenáviděla, když jsem se skrz sérii flashbacků seznámila s jeho destruktivním vlivem na všechny blízké osoby. Novoroční film - především pro závěrečné předsevzetí. (01.01.2010)

Patetická gesta a hektické oblouky provází tento pohádkově laděný příběh, v němž je syžet vyprávěn sérií vzpomínek ve vzpomínkách vzpomínající postsvy, která si vzpomíná, jak si někdo vzpomínal na něčí vzpomínky. Na svoji dobu se jedná o nepochybně invenční filmový postup. Ale když človék tento prostinký rodokaps srovná s filmy Frize Langa a jiných německých expresionistů, zmizí mu z tváře úsměšek, jenž tento filmový pokus vzbudil, na patře zůstane hořkost a v očích údiv, že na něco tak okoralého se ještě dnes někdo dívá. Za zmínku stojí ocenění hodná dvojexpozice, jejíž sofistikované využití má nepochybný význam pro následovníky. Nebýt Mélièse, který si pro své filmařské pokusy a hry postavil i studio, mohlo se dokonce jednat i o filmovou premiéru záměrné dvojexpozice, po třiceti letech od francouzského prvenství už to nikdo na jedinečnost neukecá. Stejně jako to, že koupel dcery Davida Holma nápadně připomíná snídani u Lumièrových. Inu, proč by nemohl hraný film nalézt zalíbení ve svém dokumentárním předchůdci? Možná proto, že se po těch více jak třiceti letech přeci jen filmové postupy změnily. Tedy ve Švédsku evidentně nikoliv. Tento snímek naorosto nemůže obstát v konkurenci svých evropských současníků, nepřináší naprosto nic nového, jen kopíruje dobré nápady jiných a vrací herecké výkony o dekádu zpět. (19.07.2020)

Jeden z mála němých filmů, které si vybavuji i léta po tom, co jsem jej viděl. Je ale pravda, že když jsem film viděl později znovu, už mi tak skvělý nepřišel. Ty neustálé retrospektivy jen matou, navíc loňský Silvestr měl zemřít Martin, ale v retrospektivě loňského Silvestra tato okolnost zcela chybí. Jinak je to v podstatě náboženský film s prvky hororu, který ze všeho nejvíc připomíná Dickensovu Vánoční koledu - tedy snahu o nápravu hříšníka zjevením ducha, zde navíc přidanými modlitbami k Bohu včetně té závěrečné, dej mi, Pane, dozrát, než budu požnut. Sice je mi téma blízké, ale těch 107 minut mne skutečně chvílemi nejen nudilo, ale přišlo mi zdlouhavých a natahovaných až hanba. Herci často hrají teatrálně, kulí oči, takže za zmínku stojí výprava a práce s pozadím, a samozřejmě na tehdejší dobu velké využití dvojexpozice jakožto filmového triku. (01.01.2010)