Nenápadný půvab buržoazie

Kdepak náš starý legrační provokatér Luis. Pokud kdy měl někdo povýšit na "umění" základní situaci, ve které se lidi prostě nesejdou ve správný čas a na správném místě, ani kdyby se rozkrájeli, tak to měl být právě on. Sice vidět v životě víckrát než jednou tvář Fernanda Reye v hlavní roli shledávám naprosto marnotratně zničeným časem, ale budiž. Nadto jsem chtěla vidět i v jiné roli Delphine Seyrig, než jen jako postmoderní Bathory. Takže jsem to nakonec celé přežila, několikrát jsem shledala zdejší humor natolik absurdním, až se stal nakonec přijatelným pro salvy smíchu, ale nikoli jako na běžícím pásu. (11.04.2013)

Pokud v Krásce dne sny pouze navodily atmosféru a decentně doplňovaly hlavní děj, zde jim Buñuel přikládá mnohem větší váhu a bezelstně stírá hranici mezi realitou a sny. Činí tak opravdu náramně, protože nemáte šanci během sledování odhadnout, co je skutečné a co ne (ostatně takové sny jsou u lidí nejhorší). Svým jemným humorem se vysmívá duchovenstvu a armádě - jako v pozdějším Přízraku svobody - a některé scény jsou dotáhnuty do naprostých absurdit (večeře v restauraci, kde ve vedlejší místnosti právě oplakávají zemřelého majitele). Buržoazie je podle Buñuela půvabná, a to daleko nápadněji, než by se mohlo zdát! (25.05.2006)

Nenápadný půvab buržoazie zůstává z hlediska filmového surrealismu nedostižnou ukázkou toho, jak efektivně se dá tento umělecký (snový a podvědomí osvobozující) směr ve filmovém vyprávění využít. Luis Buňuel má oproti jiným filmařům, kteří točí v surrealistickém duchu, jednu velkou přednost, a tou je závažnost společenského sdělení jeho snímků. Nenápadný půvab buržoazie je na první pohled salonní konverzací, kterou však právě snová struktura vyprávění (realita x sen x sen ve snu) posouvá do fáze neobyčejně fascinujícího díla, které od doby svého vzniku (1972) vůbec nezestárlo a stále v sobě přechovává aktuální celospolečenská témata, mravními nešvary počínaje a buržoazními přežitky konče. Značně rozvolněná stavba scénáře, na němž Buňuel spolupracoval s legendárním Jeanem-Claudem Carrierem, podporuje humornou, téměř groteskní složku filmu. Buňuelův významný cit pro společenské podobenství, kvalita hereckých výkonů v čele s Fernandem Reyem v roli velvyslance Rafaela, a obrazová pospolitost dělají z Nenápadného půvabu buržoazie možná vůbec nejlepší "surrealistický film" všech dob. Na rozdíl od jiných totiž Buňuel umí se surrealismem zacházet tak, aby zbytečně neodtrhával pozornost od ústředního tématu a zároveň zůstal nedílnou součástí vyprávění. (25.03.2021)

Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde... (10.02.2012)

Několik bohatých, nafoukaných a nesympatických lidí z vyšší společnosti se snaží sejít a nedaří se jim to. Do toho je zde mnoho (většinou povedených) surrealistických snových sekvencí. Celé je to satira na tu vyšší společnost (tz. politici, církev...), která je docela povedená. Občas mě to i celkem pobavilo a celé to má zvláštní atmosféru, ale i tak mě to nebavilo a nedostalo tolik, abych tomu dal víc než 3*, byť to vůbec není špatné a ten film se mi místy docela líbil. 3* EDIT: Po čase zvyšuji hodnocení, protože ten film skutečně má něco do sebe, pořád si na něj pamatuji spíš v dobrém a 39* si rozhodně nezaslouží. Takže dávám 4* (15.08.2019)