Pátá pečeť

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací. (23.04.2024)

Fábriho adaptace stejnojmenného románu Ference Sánty patří k nejlepším maďarským filmům, které jsem měla možnost vidět. Přestože ve mně zanechal maximální dojem, i po druhém zhlédnutí mám problém s artovou stylizací, jednoduše zbytečný přetlak metafor, tím spíše, že Hieronymuse Bosche a jeho estetiku hříchu nemusím. "Pátá pečeť" není dokonalá, ale dopad otázek a dojmů na diváka je stoprocentní, a navíc v mnoha ohledech vysoce převyšuje většinu filmů, které normálně hodnotím 5 hvězdičkami, nemluvě o morálním poselství. Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví. (09.12.2011)

Fascinující. - Pátá pečeť klade zásadní morální otázky, které se stále znovu vynořují v průběhu lidských dějin (a s nimiž se zřejmě dříve, či později musí, musel, nebo bude muset vypořádat každý z nás): Je lepší být pohodlně žijícím krutým tyranem, nebo jeho krutě týranou obětí, která má ale čisté svědomí? (Tyranovi přitom jeho jednání amorální nepřipadá. Zlý chlap spí dobře.) Je strach nakonec silnější než všechny naše životní zásady? Přežívají těžké časy lépe neohrožení hrdinové, nebo bezpáteřní zbabělci? (14.11.2006)

V poslední půlhodině se čtveřicí mužů v extrémně hraniční situaci nabírá Pátá pečeť neskutečně na obrátkách, otázka lidskosti a zachování si čistého svědomí i za cenu vlastní záhuby je bezpochyby mrazivá i nadčasová. Závěr s téměř apokalyptickým vyzněním mne totálně odrovnal. Bohužel výraznou část filmu bylo tady na mne až příliš abstraktního filozofování, které ze strany čtyř obyčejných lidí v hospodě uprostřed války na mne nepůsobilo zrovna důvěryhodně... povídání nad tím, jaká je podstata kousku masa na stolu, nebo srovnávání jakýchsi dvou smyšlených národů, bych se zde nebál označit až za zbytečně bizardní. Rovněž mne rušily všechny ty umělecké (a erotické) flashbacky, jejichž význam pro mne zřejmě zůstal nečitelný. Ač závěrečné vyústění filmu vyvolalo ve mne silný dojem, právě pro rozpačité pocity ze zmíněných "prvků" v rámci zpracování z cca prvních 60ti minut nemůžu nakonec za sebe dát plný počet hvězd. 75% (# Season Challenge Tour 2020: 7. téma – maďarský film před rokem 1990) (16.02.2020)

Gondoskodás, SPOILERY! Je lepší snášet opravdu hrozná příkoří, která na vás jako na poddaném vykonává tyran, ale mít uklidnění v tom, že všechna tato zvěrstva neděláte vy, máte čisté svědomí? Nebo je lepší být z boží vůle vládcem s pevnou rukou, kterému nikdy nedojde, že koná něco špatného? Čtyři přátelé, hospoda, Maďarsko skrčené pod vládou Šípových křížů a jeden zdánlivě obyčejný večer, který způsobí, že se hrdinové místo pouhého filozofování budou muset opravdu pro jednu nebo druhou možnost rozhodnout. Rozhodnutí, které je díky paradoxu symboličnosti ("pouhá" facka) a doslovnosti (ruce od krve) o to problematičtější. Jedním jediným gestem je dosavadní přesvědčení diváka o charakterech jednotlivých postav obráceno na ruby. Nabízí se sklon relativizovat - hodinář je díky své péči o sirotky jediný, jehož život má opravdovou cenu - závěrečná metafora s padajícími domy je ale přesto výmluvná a ještě zdůrazňuje těžkost obětování morálních zásad. (28.11.2011)