Průšvih

Každý z nás má v hlavě mlýnek na maso. Vy i já, všichni. Tenhle mlýnek převádí dění na plátně do nějaký výsledný ucelený podoby, jenže v případě černobílých nezávisláků jako In the Soup, který staví spíš na atmosféře a postávání na místě, jako by ten mlýnek jel v hlavě na prázdno, protože mu film neposkytuje dostatečný přísun surovin a informací na rozemlení. Což je dost prekérní situace. Filmy stavící na atmosféře musí být proto sakra dobrý, aby takový mletí vzduchu na prázdno utáhly, což je třeba případ Wendersova autobiografického art-filmu Stav věcí, který je tomuhle nezávisláku ne úplně nepodobný, jen je malinko lepší. Tolik k záporům a nyní ke kladům. ____ Téměř každý scénárista řeší tutéž otázku: kolik toho říkat divákům o postavě, aby zůstala zajímavá a vybalancovaná. Když toho řekne moc, nastane přeidentfikace, kdy toho víme o postavě tolik, až nás přestane zajímat, extrémem druhým je podidentifikace, kdy nedostatek informací o postavě paradoxně zaručuje její přitažlivost a určitou tajemnost. Dokonce taková postava může odsunout stranou hlavní postavu, o který víme vše, což se přihodilo přesně v tomhle filmu, kde není hlavní postavou pokerově chladný Buscemi, který do nás pořád něco hučí přes voiceover a nesleze z plátna, tvůrci ho ždímou doslova jak sušenou oliheň na poledním slunci, ale ten žoviální dědek, producent Joe. Takové prohození hlavní postavy za vedlejší a vice versa je samozřejmě sakra sofistikovaná věc, která by neměla být brána jenom tak na lehkou váhu. Zvlášť u takhle lineárního filmu. Existují i další způsoby, jak tohle prohození zařídit, například když je film sestříhán v nesprávné časové posloupnosti, takže nás vede k větší pozornosti vůči vedlejším postavám, než jakou bychom jim věnovali. In the Soup se bez tohohle obejde, a o to je důmyslnější. Tohle prohození má ještě další rozměr, protože i když jsou tady postavy vykresleny ve zřetelných konturách, jakoby vyřezané lupénkovou pilkou, představuje každá z nich současně určitý typ – producenta, režiséra a hvězdu. Co víc, jejich konfrontace přesně kopíruje skutečnou realitu – producent tak trochu předpokládá, že se s ním herečka vyspí za nabídnutou roli, herečka je soustavně lákána režisérem do postele a režisér je v područí producenta, který do toho sype prachy a má poslední slovo. Buscemi pronese v 51. minutě, že místo aby točil vlastní film, žije ve „filmu“ toho producenta. Odsud jasně vidíme, proč je hlavní postava děda, on je autor veškerého dění, dokonce vyjede po Buscemiho přítelkyni, což trochu připomíná starou známou pravdu, že každý autor žárlí na hrdiny za to, jak mají krásné přítelkyně, přestože jim je vymyslel a přisoudil on sám. (-spoiler-) Jedině smrt toho dědy a podle všeho i autora veškerého dění tak může svést obě postavy definitivně dohromady. Děda tedy představuje cosi jako „mizejícího prostředníka“, jehož zmizení převrátí In The Soup z filmu o filmu do romantického příběhu. Nepřipomíná nám to něco? Samozřejmě, Titanic. Ten je ovšem mnohem falešnější a pokrytečtější, neboť za Cameronovým povrchním marxismem (okázalé privilegování nižších tříd a karikaturní pranýřování egoismu a oportunismu bohatých) se skrývá hluboce reakcionářský příběh o mladém bohatém člověku v krizi (Kate Winslet), který opětovně najde životní elán zásluhou krátkého intimního kontaktu s chudým mladíkem (Leonardo DiCaprio). Hlavní hrdinka je zmatená, neví co si počít sama se sebou a DiCaprio je mnohem víc než jen jejím milencem, je jistým druhem „mizejícího prostředníka", jehož úkolem je hrdince vrátit pocit osobní identity a smysl života, opětovně zrekonstruovat její obraz sebe samé (a ve filmu DiCaprio skutečně kreslí obraz své partnerky); jakmile je jeho úkol splněn, může zmizet. Je vlastně zcela logické, že nezávislák jako In the Soup končí skutečnou láskou dvou postav, kdežto hollywoodský Titanic je jen příběhem o bohaté mladé dámě, která svého milence poté, co splnil svůj úkol, už dále nepotřebuje, takže může umrznout a zemřít v chladné vodě. Překvapením by byl spíš pravý opak. (28.07.2011) (méně) (více)