Tár

Vůbec nerozumím tomu co Todd Field vlastně celou dobu od roku 2004 dělal a proč netočí častěji. Tár má nádherný vizuál. Cate Blanchett předvádí možná vrchol své kariéry a nesleze z plátna snad ani na minutu. Kamera ji neustále všude pronásleduje. Lydia Tár po většinu příběhu lže nebo neříká pravdu a nakonec je jí to sečteno a rozpadne se jí všechno co do té doby vybudovala. Příští projekce je každopádně časem nutná a rozhodně věřím že podruhé bude bavit ještě více. 70% (26.07.2023)

Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého. (03.01.2023)

Místama se to tváří chytřejší, než ve skutečnosti je, tu obludně dlouhou stopáž to neobhájí, střihač asi jel někam na dovolenou. Ale jako náhled do branže, do které nevidí ani jedno promile populace, je to zajímavé a až voyerský náhled na rozpad jedné výrazné osobnosti je to chvílemi až strhující. A Cate Blanchett budu snad milovat, i kdyby pracovala ve volebním štábu Andreje Babiše. (24.12.2022)

Dostane Cate Blanchett za pár týdnů třetího Oscara? Nikdo to prozatím nemůže vědět jistě, při případné výhře by ovšem nejspíš nikdo nezoufal, protože je v Tár přímo vynikající. Tár ovšem vyloženě nemusí stát jenom na Blanchett, kdy Tár jistě obhájí i nominace za nejlepší střih, kameru, scénář, režii i samotný film, kdy se v součtu pořád jedná o jeden z nejvýraznějších filmů loňského roku.... (15.02.2023)

Rozhodně jeden z nejlepších filmů poslední doby. S dalšími zhlédnutími jenom roste. Netuším, kde a jak se Todd Field v uplynulých šestnácti letech vypracoval v tak suverénního vypravěče, ale je to rozhodně prospěšná evoluce. Nevěřte nikomu, kdo tomu filmu přisuzuje nějakou politicky vyhraněnou pozici nebo jej interpretuje jako "cancel culture movie", případně jako pohled do mocenských až predátorských manipulací ve světě umění. To je ve výsledku dost banální čtení. Především Tár - navzdory svému názvu - s hlediskem a názory své protagonistky rozhodně nesplývá. Když Lydia v Juilliardu mileniálním robotům vysvětluje, že coby dirigenti musejí tváří v tvář orchestru, autorovi díla a Bohu svoji vlastní identitu úplně rozpustit, je to podobně zjednodušující pohled jako ten politicky uvědomělý, kde identita, sexuální orientace a etnický původ autorky či autora určuje náš pohled na jeho či její dílo. Všimněte si mimochodem, jak se Lydia upíná k představě, že za dílem stojí především Autor s velkým A, jehož Záměr s velkým Z bychom měli respektovat. Je to proto, že sama sebe vnímá jako takového Autora. Navzdory vzletným řečem o rozpouštění vlastní identity a službě dílu je ve skutečnosti sebestředným narcisem, který edituje svoji vlastní Wikipedii a schovává si pečlivě vystřižené články, které o ní vyšly. Stejně tak když se od Andrise dozvídá, že "všechno je vlastně pastiš" a že Beethoven vlastně vykradl Mozarta, je to pro ni pochopitelně depresivní zjištění. Což je vlastně nesmírně ironické, protože neexistuje snad jiný umělec, který by natolik těžil z tvorby jiných - nejen těžil, ale byl s tvorbou jiných provázán - jako právě dirigent velkého orchestru. Film tak vědomě a místy až potměšile obnažuje limity Lydiina uvažování, její koncepce hudby a sebe sama. Proto všechny ty noční výlety k ledničce a zděšené momenty při běhu v lese, při kterých se bůhvíodkud ozývá srdceryvný ženský křik. Lydia je po celý film neustále pronásledovaná zvuky, které nedokáže polapit a kontrolovat, ale které jí přesto neustále zasahují do života, a potažmo i do její tvorby. Hudba, naznačuje film, je mnohem víc než autorův záměr či dílo geniálního tvůrce. Jsou to všechny tyhle hmotné i nehmotné věci, které hudbu obklopují a zároveň přivádějí k životu. Víc v recenzi v nadcházejícím Cinepuru. (07.03.2023)