Podivuhodný příběh Henryho Sugara

Mé první setkání s tvorbou Wese Andersona. Nikdy předtím jsem od něj nic neviděl a jediné co jsem tak nějak věděl, že má osobitý styl. A právě proto jsem chvíli přemýšlel, zda bych měl začít s jeho tvorbou zrovna krátkometrážním snímkem. Nakonec jsem v tom nespatřoval žádný problém, a tak jsem si Podivuhodný příběh Henryho Sugara pustil. A už po několika málo minutách jsem věděl, že jsem našel mého nového oblíbeného režiséra. Ze všech čtyř Andersonových adaptací povídek Roalda Dahla se tato zdařila úplně nejvíce. Jde o vynikající víceznačný příběh, který je mistrně rozprostřen a také netrpí jakousi neuceleností jako následující povídky. To je dáno tou zhruba 2x delší stopáží. V ní děj dobře vygraduje a myšlenka je výborně s velkým přesahem sdělena. V těch bezmála 40 minutách to ani jednou nenudí, je to úderné a pořád je na co se koukat. Styl vyprávění je přehlídka originality. V žánru artové komedie je zcela bezkonkurenční. Knižní děj, jevící se jako Brechtovo divadlo byl zcela, takřka bez jediné výjimky, přenesen na plátno. Kdo to kdy viděl? Velké kouzlo pak dodává i technické provedení. Značně saturovaný obraz. Kamera, která je povětšinu snímku statická, což se zde fakt hodí a zážitek to posunuje ještě výše. Práce s kulisami a se světly dovedené do dokonalosti. Dále také geniální dialogy, dvojrole a neskutečný smysl pro detail. To všechno dělá vynikající a nezapomenutelnou atmosféru a také samozřejmě jen stěží zapomenutelný film. Je až s podivem, že tohle všechno uvidíte během pouhých 40 minut. |95%| (27.10.2023)

Všechny 4 povídky hodnotím jako jeden film. Líbí se mi to jako formální experiment (doslovné čtení textu herci do kamery), byť jen to jenom nadstavba klasického Wessovskeho manyrismu. Asi nejdivadelnější film, jakého jsem byl svědkem (včetně některých záznamů divadelních představení). Zároveň je ale kadence slov taková, že se často těžko sleduje, naspeedovanost bere prostor samotnému herectví a povídky často nudí. SPOILER: Nejvíce si mě získal Jed, který ve mně vyvolal napětí a zasáhl mě pointou (xenofóbní zmrd). (09.10.2023)

Mám štýl filmovania Wesa Andersona jednoducho rada. Pri ňom sa cítim ako divák v hľadisku divadla, v duchu počujem smiať sa pani v rade predo mnou a šušťať balíčkom s pukancami ružovolíceho pána na vedľajšom sedadle. Presne sa hodia do filmu, ktorý mi Wes prehráva pred očami – farebné obrázky, niekedy absurdný dej, krikľavé farby a výrazný makeup hercov. Herecké obsadenie zvolil tiež podľa môjho vkusu. Bolo to, ako by niekto vylial paletu farieb na čiernobiely film, aby mňa, mňa osobne, rozveselil. (19.10.2023)

Tak jak jsem nadával u poslední Andersonovy celovečerní kraviny, tak jsem byl s touhle milou adaptací Dahlovy povídky spokojen. Krátký film mu sedí mnohem lépe, ten jeho typický styl se tolik nevyčerpá, a nestihne nudit. V jednoduchosti je krása, a tenhle skoro Werichovský příběh si zjevně užili i fajn herci - hlavně spolehlivý Cucumberák a roztomilý Kingsley. (15.10.2023)

Anderson stále umí sehnat skvělé herce a skvěle je povodit mezi půvabně kýčovitými obrázky, leč už nějakou tu dobu trpí též neschopností (nyní asi již chronickou) uplácat zajímavý příběh, jehož absenci se zde podobně jako ve Francouzské depeši snaží maskovat kulometným drmolením dávajícím jednomu mně vybrat toliko ze dvou možností – buď přestanu páně režisérův slovní průjem nejpozději po deseti minutách sledovat, nebo si budu muset skočit pro aspirin. Lepší dvě díky Monsieuru Gustavovi, Šmakovi a zejména staršímu z obou přítomných Benů, který byl jako vždy vynikající. (28.09.2023)