Balada o Narajamě

Mrazivé podobenství o prapodstatě života. Pravidla lidského soužití jsou ve své jednoduchosti krutá a lze se s nimi vyrovnat jedině tak, že je člověk přijme za své, včetně povinnosti v pravou chvíli zemřít. Kdykoliv se jedinec vzepře bídě života, pocítí její krutost. Jestliže se jí dokáže pokorně podvolit, je schopen přijmout i takovou surovost, že se nechá svými dětmi dovést ke smrti a a vyrovnaně ji přivítat. Myšlenkově hluboké, formálně nádherné. (05.02.2010)

Baladu o Narajamě by měl zhlédnout každý z těch nadšených obdivovatelů přírodního životního stylu, velmi často městských intelektuálů, kteří sní o životě na venkově, opovrhují technikou a vyspělou civilizací, která jim podle nich brání v splynutí s přirozeným během života, i když v divočině by nepřežili ani pár hodin, manuálně nikdy nepracovali, nehladověli a nepřinášeli žádné oběti. Protože tenhle film je opravdu o lidech, kteří se museli obejít bez moderních technologií, žili uprostřed divoké přírody a v souladu s jejími zákony. Balada o Narajamě nemoralizuje a nepřináší takový ten kýčovitý evropský pohled na domorodce ve stylu májovek nebo romantické či environmentálně laděné literatury. Zachycuje prostě koloběh života, který se točí kolem plození, zajišťování potravy a tepla a posléze kolem umírání. Režisér zachycuje své hrdiny v podstatě jako jeden živočišný druh, který dělá totéž, co okolní živočichové, které natáčí v překrásných obrazech, jak provádí sexuální hry, požírají se navzájem a podléhají v nemilosrdném konkurenčním boji. Např. postoj vesničanů k dětem může být pro současnou evropskou mentalitu nepochopitelný a nepřijatelný, pohodit mrtvé dítě na poli sousedovi se jeví jako vrchol cynismu, ale když si uvědomíme obrovské východoasijské hladomory, průměrný věk dožití a obrovskou dětskou úmrtnost, smrt byla prostě běžnou součástí života, byla často sledována v přímém přenosu a k dětem stejně jako ke stárnoucím příslušníkům rodiny se nahlíželo s věcností, co jsou schopni přinést do společné mísy, jak jsou užiteční pro přežití ostatních. Film má nádhernou kameru, výborný střih a skvělou atmosféru, když prodává to nejhezčí z japonské přírody. Je také hodně ojedinělý, protože mapuje život těch, které kinematografie v drtivé většině pomíjí. Filmy z dávné minulosti se obvykle natáčí o příslušnících společenské elity, proslulých válečnících, státnících nebo případně učencích. Snímek má baladickou formu, delší stopáž v tomhle případě není na škodu, protože tam, kde běžný žánrový snímek potřebuje pár dynamických efektů k přitažení pozornosti diváka, tam jde naopak režisérovi o zachycení odlišného způsobu života, jiného hodnotového žebříčku a jiné formy civilizace. Celkový dojem: 95 %. (27.06.2011)

Lidi z hor vždycky a všude brali život jinak, byli tvrdí, pracovali, aby vůbec přežili a nenaříkali. Bolest je součástí života. Do japonských hor se zatím jezuita s hobojem nedostal a tudíž tu vše, řízeno horskými božstvy, běží jako před staletími. Úrody je málo, kdo krade nebo je příliš starý nemá šanci. Východoasijská civilizace je prostě jiná! Trochu mi to připomnělo nebeské pohřby Tibeťanů; viz Himaláj - Karavana (1999) i korejský snímek Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003). A taky slovenskou osadu Podšíp (no jo, vůbec si nevzpomínám, že bych tam někde viděl nějaké hroby :) (03.03.2016)

Dnes již minimálně kultovní (když už ne legendární) japonský snímek o zapadlé vesničce a její tradici odnášet staré rodiče na odlehlé místo a nechat je zemřít. Je zajímavé sledovat všechny zvyky a chování v dané vesničce, ale na druhou stranu je zde tolik podivností, že ne každého, bude těšit to sledovat. Já jsem někde mezi a něco se mi líbilo, něco vůbec. (01.08.2013)

Takový František Vláčil po japonsku, řekl bych. Působivé scenérie (hlavně ty zimní) jsou "narušovány" realistickým zobrazením drsného života drsných lidí podle drsných pravidel. Každých pár minut je děj proložen záběrem na různé živočichy, aby výrazněji vyniklo těsné propojení malé vesnické komunity s přírodou. Sexuální scény zde působí jinak, než v civilizačních snímcích, nikoliv jako prostředek ke sblížení či užívání si, ale jako prostředek k zachování rodu, klidně i v režimu "dnes ty, zítra on". A smrt? Je jí všude dost, ale i tak jí jdou někteří z obyvatel naproti, více či méně dobrovolně. Ikebeho hudba místy (hlavně ve smyčcových pasážích) trochu evokuje Sakamotovu tvorbu a pomáhá dotvořit emoce na místech, kde je to potřeba. I když jde nesporně o hodně zajímavý a působivý "výlet" do světa, který je na hony vzdálen všemu, co nám připadá běžné, neodvážím se dát pět hvězdiček, nicméně mrazí mě z toho filmu doteď... (12.12.2013)