Balada o Narajamě

Zpracování literární předlohy téméř jako etnologický nebo přírodopisný film, čtenář evropského literárního naturalismu by našel bez problému umělecké paraely v evropském umění. Samozřejmě evropský rolník 19. století nežil tak primitvním způsobem života (ačkoliv polští pozitivisté a ukrajinští realisté tamější zemědělský lid zobrazovali patřičně syrově). Druhá, symbolická rovina - odchod na věčnost neboli Narajamu - mi přijde ještě aktuálnější než v 50. letech, kdy text předlohy filmu vznikl. (31.12.2012)

Japonská história na tvrdo bez príkras. Neviem, ako vyzerá priemerný japonský film o živote na vidieku v minulosti, ale keďže je tento film tak slávny a cenený, asi sa bude jednať o niečo výnimočné aj v krajine pôvodu. Je škoda, že sa stále nedokážem poriadne zorientovať v postavách japonských filmov a stále sa mi tak pletú, čím strácam čiastočne niť s ich vývojom a tým pádom aj dejom. V Balade je krásne zobrazená spätosť človeka s prírodou, respektíve fakt, že človek je príroda rovnako, ako stromy, zvieratá a hmyz. Potom ani tá drsnosť zobrazeného spôsobu života, ktorému chýba akákoľvek morálka nepôsobí až tak šokantne. Starí Japonci si proste žili tak, ako si žili a my si môžeme myslieť o tom, čo chceme, im by to bolo absolútne jedno. (01.05.2015)

Takový František Vláčil po japonsku, řekl bych. Působivé scenérie (hlavně ty zimní) jsou "narušovány" realistickým zobrazením drsného života drsných lidí podle drsných pravidel. Každých pár minut je děj proložen záběrem na různé živočichy, aby výrazněji vyniklo těsné propojení malé vesnické komunity s přírodou. Sexuální scény zde působí jinak, než v civilizačních snímcích, nikoliv jako prostředek ke sblížení či užívání si, ale jako prostředek k zachování rodu, klidně i v režimu "dnes ty, zítra on". A smrt? Je jí všude dost, ale i tak jí jdou někteří z obyvatel naproti, více či méně dobrovolně. Ikebeho hudba místy (hlavně ve smyčcových pasážích) trochu evokuje Sakamotovu tvorbu a pomáhá dotvořit emoce na místech, kde je to potřeba. I když jde nesporně o hodně zajímavý a působivý "výlet" do světa, který je na hony vzdálen všemu, co nám připadá běžné, neodvážím se dát pět hvězdiček, nicméně mrazí mě z toho filmu doteď... (12.12.2013)

Vysokým hodnotením a cenou Zlatá palma som sa nechal navnadiť. Po prvej polhodine som ako tak prehliadal isté nedostatky, ale po hodine som si začal myslieť, že mám asi iný film. Takmer všetky postavy vo filme sú divné a aj keď mi je jasné, že to bol zámer, mne to jednoducho nesadlo. Je tu napríklad postava smraďocha... boha jeho, až cez plazmu som ho cítil, ktorý si nemá s kým zakefovať. tak pokefuje psa či suku, jemu všetko jedno. O pol hodinu neskôr sa nad ním zľutuje 70 ročná starenka...Tak sledujem scénu plnú "erotickej vášne". Iná divná žienka sľúbila svojmu mužovi pred smrťou, že sa vyspí s každým chlapom v dedine. Výnimka sa vždy nájde a smolu má opäť smradľavý chuj. Napríklad taký 80 ročný dedo sa ale potešil i keď zabudol, kam , že sa to zasúva...Hlavná postava trpí komplexami z toho, že na svoj vek dobre vyzerá a má ešte všetky zuby. Tak si ich vybije...To je iba výber "the best of" scén. Zaujala ma pomsta zlodejskej rodine, ktorú zahrabali zaživa a posledných asi 20 minút. Tak nejako som si predstavoval Baladu o narajame. Film ani zďaleka nenaplnil moje očakávania. 60%. (06.04.2012)

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). (13.01.2006)