5x2

Nedokážu si pomoct, ale po celou dobu mi 5x2 připomínalo divadlo. Bylo to hlavně tím, že režisér a scénárista Francois Ozon celý snímek zkoncipoval do pěti dějství, ve kterých vždy představil dva stejné lidi. Jenomže ať už se jedná o počáteční rozvod (obrácená časová chronologie) výchovu syna, jeho narození, svatbu a závěrečné seznámení, pokaždé jako by divák viděl úplně odlišné lidi. Jenomže v těchto pěti hlavních bodech manželského soužití mi něco chybělo. Chyběla mi celistvost děje, který se mi odehrával před očima. Scény by totiž šli použít i jako dobrý podklad pro televizní minisérii, než jako jednotný celovečerní film. Jejich vzájemné propojení si divák musí domýšlet a ač to není nic těžkého – Ozon jako režisér se opravdu vyznamenal – právě toto „spojení“ mělo být hlavní bodem jeho „přitlačení na pilu“. Takhle divákovi zůstane pět epizod, které bude sledovat bez sebemenšího zájmu, protože film jako celek postrádá jakoukoliv atmosféru a jakýkoliv „záchytný bod“, ve kterém by jsme si mohli k postavám vytvořit vztah. Tenhle film je vlastně natolik zahleděný do sebe a sám sebe tak hýčká, že už vlastně ani nic a nikoho nepotřebuje, včetně diváka. A to je fakt stejně pevný, jako že 5x2 bude 10. Škoda, že s tím jedním by se hnout dalo. (08.07.2005)

Zajímavý experiment. Každá z těch pěti epizod začala vcelku standartní situací, ale po chvíli se ubrala nějakým nečekaným směrem. Vyprávění od konce kupodivu nepůsobilo příliš rušivě a film mi utekl jako voda. Obsazení není tak hvězdné jako v předchozích Ozonových filmech, ale je stejně kvalitní (obzvlášť Valeria Bruni-Tedeschi). Pokud by mi autor umožnil pochopit motivace k jednání svých postav, bylo by to za pět. (05.03.2005)

Příběh jednoho končícího manželství s pěti zpětnými, zřejmě klíčovými zastávkami jejich soužití. Jeden nejmenovaný uživatel by mně na to řekl, takový už je holt život, což je bezesporu pravda, ale bylo nám to naservírované docela zajímavou formou. Pár otázek mi sice zůstalo nezodpovězeno, ale možná to byl úmysl, abych mohla zapojit i svou fantazii. Ozon umí rozhodně vzbudit zvědavost na další jeho snímky: (30.08.2014)

Velké zklamání. Pro mě naprosto nevěrohodná psychologie postav, načrtnutá jen tak naoko. Vyprávění pozpátku to ani náhodou nezachrání. Ale hlavně,co mi ukrutně vadilo bylo,jak byl ten film technicky odfláklý. Ještě se mi nestalo,abych během filmu viděl aspoň pětkrát zvukový mikrofon, který tam neměl co dělat. Když se to stane jednou,člověk se nad ten drobný prohřešek povznese,ale mnohasekundové záběry na dvojici postav a vykukující mikrofon, to už je fakt vopruz. Hanba! (31.05.2005)

Psychologické drama ze života Marion a jejího muže Gillese. Prostřednictvím retrospektivně vyprávěného příběhu postupně sledujeme pět klíčových scén nenaplněného patologického partnerského vztahu a později manželského soužití. Od emočně nejsilnější části rozvodu a realistického „sexu na rozloučenou“ pokračuje nevěrou (i když se chtějí změnit, jsou si již tak navzájem odcizení, že to asi nejde. Kdyby jen měli tu moc vrátit se do minulosti udělat ve vztahu něco jinak...), narozením dítěte, svatbou a končí seznámením. Film lze chápat jako střípky neúplné mozaikovité sondy do rozkladu partnerství. Celé to na mě působilo smutně, světobolně a až na svatbu dost skutečně. Film bych pouštěl studentům psychologie k tématu problémy manželských a partnerských vztahů. (03.02.2007)