Muriel neboli v čase návratu

Resnais nebyl auteur - jeho filmy stály na kvalitě spolupracovníka, tvořícího scénář. "Muriel" i z tohoto důvodu startuje režisérovu progresivní paralýzu: "Hirošima" od Durasové, "Marienbad" od Robbe-Grilleta, přičemž třetí celovečerní "Muriel" stojí na scénáři a dialozích Jeana Cayrola, který byl sice kvalitním spisovatelem (něco málo přeloženo i do češtiny) tehdejší moderny, ale velikosti předchozích jmen prostě nedosahoval. Téma prolínání časových rovin a jeho vztah k subjektivitě postav (blízké všem zmíněným autorům i Resnaisovi samotnému) je i zde... vlastně stejně jako vše, co již bylo obsaženo v předchozích dvou filmech. A v tom se projevuje resnaisovská paralýza - vrcholu dosáhl ve svých dvou prvních dílech, vše poté je již rozpačitým epigonstvím sebe sama (ale jen zčásti sebe sama, protože je vidět, že Resnais se snažil napodobit ducha Durasové/ Grilleta "svých" raných filmů, ač na to sám prostě neměl), nebo prázdnou kopií příslušných formálních postupů (flashbacky/ forwardy atd.) jako ve Staviskym. /// Bylo by ale nespravedlivé poměřovat "Muriel" jen interními kritérii režisérovy kariéry - stále se jednalo (a jedná!) o dílo narací a formálními postupy bezpečně převyšující drtivou většinu ostatních filmů. V geniálních sekvencích střih nesleduje časovou následnost, ale tvoří časoprostorové krystaly, jejichž plochy v různých směrech odráží různé časové sedimenty, sbližujíc minulost s přítomností, prostor i postavy podle jejich vnitřních vztahů a v neposlední řadě anticipující události zapříčiněné již dříve v jiné rovině, kterou teprve odhalíme. (21.04.2016)

"ODDĚLENĚ SE BUDEME MÍT RADŠI." Když jsem si přečetl obsah filmu, skutečně to vypadalo poutavě, skoro jako thriller v hitchcockovském střihu, nicméně realita se nakonec ukázala býti krapet odlišnou. Jak také jinak, Alain Resnais si notuje s novou francouzskou vlnou a pokud by chtěl, aby jeho filmy připomínaly Hitchcocka, potom jedině natolik, aby se vůči němu pěkně po svém vymezil... Nevím, nerad bych to šmahem odsoudil, materiál nepůsobí zle, ale dějová linka je v něm zachycena chaoticky (několikrát se ve film objeví podivně sestříhané plochy) a divák si tak logicky říká, co že jen tím chtěl básník říct? A chtěl vůbec něco říct? 50% (19.02.2024)

ÚÚÚÚÚÚÚÚ. Tak to bylo opravdu hodně úúnavné. Delphine Seyrig je nádherná. Stejně tak všechny starožitnosti, kavárny, výlohy, výhled na přístav a moře. Ten narativ je ale úplně o ničem. Vím, u avantgardního moderního filmu z progresivního prostředí FNV je důležitá dekonstrukce narativu, ale tenhle film je zkrátka úplně plochý. Hirošima, má láska mě unavila podobným způsobem. Hezké obrazy a experimentální střih opakující se neustále dokola jako kulisa kolosálních návratů do minulosti. Kým jsme to tenkrát byly? Proč jsme se opustili? Je to už tak dávno. Je to vůbec pravda? Nemá cenu na to vzpomínat. Ale minulost je možná to jediné co máme. Milovali jsme se. Nevíme. Nepamatujeme si. Zhruba v této podobě se to vleče dvě hodiny. Další střih. Další hudba, další starožitnosti. Vlastně bych si to užil daleko víc, kdybych se na to díval jako na film o kabátech, pláštích do deště, porcelánovém nádobí, nábytku, o skleničkách, bez jakékoli ambice psychologizování postav nebo děje. Možná příště. (12.05.2023)

Resnais tímto snímkem potvrdil nepostradatelný vliv Alfreda Hitchcocka na francouzskou novou vlnu, neboť postupné tragické odhalování tajemství (přinejmenším) neupřímných postav bylo charakteristickým prvkem Hitchcockova rukopisu, avšak rozhodně nejde o žádnou kopii, protože film je plně obsahově i formálně zasazen do soudobé Francie. Navíc se jedná o jeden z prvních snímků otevřeně reflektujících francouzské válečné zločiny v Alžírsku a různé postoje Francouzů k nim. Herecké výkony jsou všechny strhující, zejména Delphine Seyrig tu předvedla pro sebe nepříliš typickou citlivou polohu (ostře kontrastující s jejími podstatně živelnějšími a uvolněnějšími postavami v Ukradených polibcích či Nenápadném půvabu buržoazie) a dokázala se geniálně vcítit do zhruba o deset let starší ženy. Atmosféře díla vedle Vierného tradičně skvělé kamery (viz Kráska dne) velmi prospěla i naléhavá hudba německého avantgardisty Henzeho. (28.03.2023)

jak se má člověk vyrovnat se svou minulostí? a je to vůbec možné? co všechno je nutné aby se člověk mohl posunout dál? je možné věřit vlastní subjektivní paměti? tyto a další otázky se klade resnais v tomto neuvěřitelně detailním snímku doporučuju podívat se dvakrát za sebou protože le temps est en retour (05.04.2011)