Zapomenutá země

V jednom románu od H. K. Laxnesse říká muž prodejci biblí: „Jediná bible, na kterou na Islandu věříme, je veliká jak bedna od rozinek a stojí jednu krávu. Tahle knížka vytištěná na záchodovém papíru nemůže být bible.“ Z toho je patrné, že hlasatelé křesťanské víry to na Islandu nikdy neměli snadné. Podobně i v tomto filmu to „dánský ďábel“, který přijel evangelizovat Islanďany, nemá jednoduché, zvláště když neumí islandsky a např. ani neví, že zdvořilostní otázka, jak se někdo má, zní v islandštině „Jak jsi na tom s rybami?“ Pastor zkrátka není na ostrově dvakrát vítán. Zdá se, že vleklé spory ohledně rybářských háčků, které vedli Islanďané s dánským králem (korespondence probíhala v latině) v oné době ještě neupadly v zapomnění. – Film se vyznačuje volným tempem, působivou atmosférou, krásnými záběry přírody a docela zajímavým dějem. (05.08.2023)

Výstižně vykreslené putování islandskou divočinou bez goretexu. Meditativně, poomaaluu, ale atmosfericky vtahujícně a s nosnou dějovou premisou. Lehce připomínajíc Scorseseho Mlčení. Již samotný nápad vystavět příběh na reálných historických fotografiích, pořízených zmizelým knězem, je zajímavý. A Pálmason mu s pečlivou kompozicí ve “fotografickém” formátu 4:3 dodává pozoruhodnou náplň. Sice jenom filozoficky napovídající, ale přesto zajímavou a hodnotnou. ___ Edit: Tvůrce v diskuzích prozradil, že to nebyly reálné fotografie, ehm. Zrovna u tohoto filmu bych podobný tvůrčí přístup nečekal... [KVIFF] (03.07.2022)

Jak to řekl Al Pacino v samém závěru vynikajícího Ďáblova advokáta? "Pýcha, můj nejoblíbenější hřích." Pálmason zde opakuje všechny svoje trademarky známé z předchozích dvou filmů: scenáristický (do děje vložené vyprávění se symbolickým významem), motivický (rvačka mezi muži) i režijní (statické záběry krajiny, do kterých v určitém okamžiku zasadí montáž se všemi důležitými postavami hledícími do kamery... zde se dostane i na psíka). (21.07.2023)

Ono to putování islandskou krajinou zákonitě musí být poutavé a třeba přepálená délka zde ani tak pro mě nebyla problémem. Trable jsem měl až s charakteristikou postav, protože hlavní (anti)hrdina je nezajímavý bídný chcípák a po utlumených dvou hodinách putování divočinou jeho další konání a následná protireakce zbylých postav v poslední šestině filmu působily, jak kdyby spadly z čistého nebe, a neměl jsem pocit, že by k nim bylo jakkoliv, byť třeba skrytě, směřováno. Hezky natočená, obsahově rozporuplná podívaná. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Kdo by na to nešel, když to doporučuje Tomáš Halík, který se dokonce sám stavil a zaštítil film svou intelektuální autoritou... trochu žertuji, trochu to tak je. Poezie ve filmu, ale žádná islandská epická sága, ale ledová lyrická balada alespoň námětem a zprvu připomínající Scorseseho Mlčení, časově mladší a po seversku. Nádherné scenérie a obrazy, mnohdy statické, či velice zajímavě a klidně proplouvající prostorem, vše ukotvené v tradičním analogovém filmu a políčku o rozměru 1.33:1 ukolébává v příjemném tempu, přestože zobrazované věci se stávají náhle často kruté. Přestože neustále prší, půda je tvrdá, jarní plískanice střídá zima vyšších nadmořských výšek. Sám jsem ve chladném kinosále měl pocit, že tam opravdu jsem a kapky mi padají do očí, že mi nohy musí čvachtat blátem a že kino opouštím nejen větrem obšlehán. Ruchařina a atmosféra výborná. Navíc ten, kdo má přinést Boha do téměř bohapustých končin opakovaně selhává; selhává jako pastýř, selhává jako člověk. Stává se z něj nejponíženější tvor, který místo pokory a hledání vnitřní síly sklouzává k zvířecí obraně, pudům, nenalézá řešení své ubohosti v cizí komunitě, a přese všechno horko těžko vyvolává divákovo zželení. Božská tak zůstává pouze příroda a dvě sestry, ve své roztomilé nevinnosti. (01.03.2023)