Na vlastní kůži

Postrádal jsem jakoukoliv uměleckou nebo sociální výpověď. Režisérka mi chce namluvit, že stačí jedna hloupá nehoda, na základě které se vyvine sebezničující obsese? Jako experimentální snímek by obstál možná v 60.letech, jenže tenhle typ hledání má už kinematografie za sebou. Zejména mladé dívky a ženy se sebepoškozují, řežou se, vykusují si maso, ale je za tím vždy něco mnohem závažnějšího. Hlavní hrdinka filmu k tomu neměla sebemenší vážný důvod. Mám rád drama i horor, tohle však není ani jedno. Nudné nic, které ještě nudněji končí. Zatraceně, kdyby si alespoň vydloubla oko, tak bych i hvězdu dal. A konec? Čekal jsem, že se za doprovodu mohutného gejzíru sama podřízne...nestalo se....takže odpad a nazdar. (23.03.2013)

In My Skin je znepokojivý,psychologický horror! Vypráví příběh o ženě, která se zranila na párty,nevědomě si poranila nohu na velmi vysokém Levelu. Nechala si to zalepit náplastí, ale později si to celé zeškrábala v jizvy. Co začíná jako morbidní kuriozita brzy přejde k posedlému znetvořování! Film se soustředí na sebepoškozování velmi ohavným způsobem. Tohle je nutkání, které nemůže být kontrolováno ! Bylo zajímavé sledovat ženu, jak se sama devastuje,řeže nožem a pije svou vlastní krev dokonce i ve Společnosti! Tohle je prostě další Francouzká Sick Pecka,která na mně udělala dojem!! Nenechte se zmást nízkým hodnocením! Na IMDB má Rating 6,6! Mé hodnocení 75% (19.03.2013)

Artově pojatý body horror o mladé ženě, která se zraní a začne být na svém zranění závislá natolik, že se začne zraňovat sama. Neboť dochází k uvědomění, že teprve sebeubližováním si své tělo plně uvědomuje. Pomalé tempo zvýrazňujě obzvláště kontrast ze ztrátou individuality, kdy se hlavní hrdinka v pracovním procesu mění v pouhý pracující stroj, bez špetky lidství a získáváním hlubšího a pronikavějšího (až erotizujícího) vztahu k vlastnímu tělu. Parádní záležitost, které neškodí ani zdánlivá nedořečenost v závěru. Marina de Van, scénáristka i režisérka filmu a představitelka hlavní role v jedné osobě si mě získala svým charismatem a smyslem pro drama. (17.05.2017)

stává se mi to docela často a obyčejně si v takovém případě dovolím trochu sobecký pocit jisté privilegovanosti, ale v tomto případě mě pouze a čistě mrzí, že jsem asi jediný, kdo tento film pochopil. hlavně tedy s přihlédnutím k tomu, jak je to ve skutečnosti prosté. stačí najít téma, což ale také samo o sobě není nic složitého vzhledem k tomu, že to má přeci divák po celou dobu přímo před očima. z hlediska psychologie nejsou kompulze a fetiše nic mimořádného a už vůbec není spravedlivé o nich psát jako o druhu šílenství (viz obsah). naopak, má je každý. ale není divu, že se diváci snaží nevidět tu skutečnost tematizovánu ve filmu, protože i za ty nejnevinnější a nejneškodnější fetiše se lidé obvykle stydí. tento stud je spíše duševní poruchou, než samotná obsese. specifika života s méně obvyklou formou obsese jsou námětem Dans ma peau a je to téma nekonečně zajímavé už jen právě proto, že i ti nejsvobodomyslnější diváci ho zjevně vnímají jako nepřekonatelné tabu. ano, snad je to tím, že v tomto případě jde o posedlost vlastním tělem. narcismus je běžný a různé fetiše zase zdůrazňují tu či onu část lidského těla, ale co když v sobě člověk (úplnou náhodou) stejně jako hrdinka, objeví dispozice pro objevování zvláštního půvabu spíše pod povrchem těla, například v kůži. ano, i já jsem častokrát při sledování potlačoval velmi silné, fyzické nutkání odvracet zrak a i já jsem místy až tajil dech při sledování některých obzvlášť šťavnatých gore efektů (s hororem ten film ovšem nemá co společného) - a to nemyslím, obrazně, ale doslova -, ale to prostě patří k věci. to je třeba vidět, pokud se má divák pokusit pochopit, nebo si alespoň představit ty pudy, které ani hrdinka zjevně inteligentní a duševně zcela vyrovnaná a v neposlední řadě houževnatá nedovede vůlí ovládnout. s podobnými nebo vlastně jakýmikoliv fetiši se úzce pojí naprosté nepochopení ze strany okolí (v tomto případě paradoxně i diváků filmu) a důsledkem toho i naprostá izolovanost. to je přeci nesmírně silné a jímavé téma a Marina de Van ho zpracovala velmi dobře. jediné, co bych já osobně uvítal rozvést o něco víc, by mohla být hrdinčina touha se té animální vášni vzpírat, bojovat s tím, překonávat to a usilovat o to se vrátit zpět do normálního stavu (=normální ve smyslu společností dané normy). ovšem v tomto případě není fetiš jen neškodnou odchylkou od normy. některé mohou být destruktivní. a hůř - jiné dokonce sebedestruktivní. zajímalo by mě, jaký je to asi pocit sledovat se, jak hyzdí a ničí sebe samu, fyzicky, duševně i společensky, a nemoci tomu zabránit. k tomu všemu je třeba si uvědomit, že fascinace lidským tělem či jeho poškozováním je v malé míře relativně běžná. dispozice k podobné poruše má mnoho z nás. možná jen stačí počkat na spouštěč, který je zaktivuje. jak jsem už napsal, je to mimořádně silný film. (08.05.2014)

Marina de Van má evidentně problém se sebepoškozováním, ale proč se s tím producíruje na obrazovce a vystavuje svůj chrup fríské kobyly, to už moc nechápu. Kvůli vyvolání celosvětové diskuze to nejspíš nebude. Film bez děje, který nešokuje a už vůbec neznechucuje, natočený netalentovanou režisérkou. Čistokrevná zbytečnost. (13.05.2015)